Zlato ze zeleného pekla: Nelegální těžba ve Francouzské Guyaně

Francii zůstalo z koloniálních dob několik tropických regionů, které dnes většinou slouží jako důležité námořní základny a jsou díky své příslušnosti k evropské mocnosti nedílnou součástí Evropské unie. Jedním z těchto míst je i Francouzská Guyana, kde se vlastně nachází i největší evropský národní park, Parc amazonien de Guyane. Bohužel ale nejde o nerušený přírodní chrám, spíš se dá říct, že o zachování přírodního bohatství se zde v posledních letech vede urputný boj.

Prokletí zlatého bohatství

Jihoamerická Guyana je největším francouzským zámořským departmentem. Vztah Francie vůči ostrovním zemičkám a státečkům je však vždy do značné míry určován politickými a hospodářskými ryze evropskými zájmy. Z původní trestanecké kolonie na Ďáblových ostrovech je dnes velké centrum pro kosmické lety a zlatý hrot na vlajce guyanské země má symbolizovat zářivou zlatou budoucnost tohoto státu. Jenže vydatná nerostná ložiska nemusí být zárukou úspěšného rozvoje. Bohatství území, které je z 95 % pokryto deštným pralesem, je současně jeho největším prokletím.

Fakt, že tato země prakticky „sedí“ na zlatých nalezištích, zdejší situaci rozhodně nezlepšuje. Od roku 1855, kdy z bahnitých říčních nánosů řeky Approauage vylovili prospektoři první unce zlata, se jeho průmyslová těžba stala výnosným podnikem. Není divu, vždyť náklady na těžbu jsou tu nejlevnější na světě. Legální těžba, licencovaná státem a představovaná společnostmi Newmont, AUplata a Caiman CBJ, ročně vynáší okolo sedmi tun žlutého kovu. Jenže pod pokličkou zelených korun stromů probíhá i nelegální těžba, jejíž objem údajně dosahuje až čtyřiceti tun. Tento trend narůstá, jak se jednotlivé skupiny kopáčů profesionalizují a získávají lepší vybavení. Nad nelegální těžbou zlata navíc přebírají patronát organizované gangy.

Tvrdá realita Divokého západu

Nejrůznější zločinecké struktury, napojené na jihoamerické kartely narkobaronů, disponují dostatečnými prostředky, aby nelegální těžbu zlata v pralesních územích, vyhrazených jako rezervace pro domorodé indiánské obyvatele, rozjely ve velkém. Počínají si přitom jako skutečné těžařské společnosti. Z regionů Brazílie, kde panuje katastrofální nezaměstnanost, jsou schopny dopravit přes hranici desetitisíce kopáčů, tzv. garimpeiros, a také udržet zásobování stovek táborů a malých těžebních míst. Do džungle se v pirogách pašují benzínové akumulátory, nářadí, ale i těžká technika. Guyanská „zelená hranice“ je děravá jako cedník, a místní úřady nejsou ani při dobré vůli schopny ji uhlídat.

Virus zlaté horečky, který se vznáší nad pralesy, je pro lidstvo stále stejně smrtící – ať už se odehrával na americkém středozápadě, nebo v soudobé rovníkové Africe. Mafiánské struktury, které nelegální těžbu ovládají, nutí kopáče pracovat v nelidských podmínkách při neztenčeném výkonu. Pro každého z tisíců novodobých otroků platí stejné podmínky – za hodinu dostat z bahna 3,5 gramu zlata, jinak ztrácejí pro zaměstnavatele cenu. A to doslova. To, co se odehrává pod zneviditelňujícím příkrovem stromů, je mnohem divočejší, než celý romantizovaný Divoký západ.

Stovky táborů, nevyčíslitelné škody

Systém je nastaven tak, aby každý kopáč odevzdal veškerý zisk do kapes majitelů. Platí se za „povolení k těžbě“, za zapůjčení každého kousku nářadí, odvody za příslušnost k těžařské partě, za „ochranu a bezpečnost“. I v primitivním prostředí tu fungují bary, obchody a nevěstince, kde se platí zlatem. A kdo nechce zemřít, odevzdá i poslední zlaté zrnko za kousek chleba, nebo deku. Zlatokopové navzdory uměle šířeným legendám nezbohatnou. Pokud tvrdou práci vůbec přežijí, navrátí se ještě více zbídačení zpátky. Bez problémů je ale nahradí další z tisíců nezaměstnaných Brazilců a Surinamců, čekajících za hranicemi na svou příležitost.

V povodí zlatonosné řeky Approauage odhalilo satelitní snímkování proměnlivou mozaiku těžařských táborů. Rostou jako houby po dešti, mizí, přesouvají se. Když se jeden podařilo policistům „vyčistit“, vyrostly hned dva další, přičemž jejich počet každoročně kolísá mezi pěti a devíti sty. Pro zažitou praxi těžby je nezbytné odhalit jílovitou půdu, což znamená vyklučit pralesy v okolí místa těžby. Prozatím garimpeiros zlikvidovali na 13 000 hektarů nedotčeného pralesa, podél 1 300 kilometrů toku řeky. Podle satelitních snímků by se mohlo zdát, že jejich přítomnost ohrožuje jen bezprostřední okolí, ale ve skutečnosti je ovlivněno přibližně dalších 6 000 kilometrů čtverečních.

Otrávená země

Lokální fragmentace pralesních společenstev je předehrou pro přírodní katastrofu mnohem větších rozměrů. K získávání zlata ze zlatonosných sedimentů se kromě invazivního promývání využívá postup kyanidového loužení, nebo amalgamace – srážení rtutí. Zlatokopové lijí přes separační síta do vykopaných tůní a nádrží stovky barelů s chemikáliemi, někdy jejich obsah vyklopí přímo do toku řeky. Zlatá horečka tedy neničí jen lidi, ale doslova otravuje zdejší zemi. Rtuť, která dokáže dlouho přetrvávat v živých organismech, se kumuluje v potravních řetězcích, a přes otrávené ryby se dostává do těl domorodých obyvatel.

Rtuť se jako jed šíří celým povodím, a její zvýšenou koncentraci vykazují i vzorky vody z míst 500 kilometrů vzdálených od posledního tábora! Daní za zisk blyštivého kovu je úplná likvidace života ve vodě, otrávená půda a vykácené pralesy. To ale pořád není vše. Mapa těžařsky nejatraktivnějších míst se totiž prakticky kryje s 20 300 kilometry čtverečními národního parku Parc amazonien de Guyane. Na jeho území žije krom ikonických živočichů – tapírů, jaguárů a pum – dalších 186 druhů savců, 718 druhů ptáků, 480 druhů sladkovodních ryb a 261 různých plazů a obojživelníků, skrytých pod příkrovem pralesa složeného z 1 800 druhů stromů. A žijí tu pochopitelně i lidé, domorodá indiánská etnika.

Bez radostných vyhlídek

Plán na štědře koncipované chráněné území, které se má v dohledné době propojit s brazilským národním parkem Tumucumaque a vytvořit největší tropickou rezervaci Jižní Ameriky, je kvůli zlatému prokletí ve vážném ohrožení. Domorodá etnika Camopiů, Maripasoulů a Papaichtonů totiž nedokážou tlaku zlatokopů vzdorovat. Indiáni nemohou o vlastní kmenová území soupeřit s tlupami ozbrojenými samopaly. Jen v roce 2011 bylo zaznamenáno dvanáct útoků na osady indiánů, jejich počet bude ale pravděpodobně vyšší. Domorodci už nenacházejí dostatek potravy, protože zvířata jsou vylovena pytláky, kteří se snaží nasytit tisíce kopáčů.
V celém regionu dochází k nebývalému sociálnímu úpadku. Hovoří se o dětské práci, prostituci, alkoholismu i násilí spojeném s distribucí drog. Šíří se malárie, vir HIV a katastrofální hygienické podmínky v těžařských táborech přivádějí až k domorodcům epidemie tyfu. Situace se nadále vyhrocuje, a stává se dlouhodobě neudržitelnou.

TIP: Krvavá diamantová horečka: Tragická historie třpytivých kamenů

K dalšímu zhoršení přispěla začínající válka zlatokopů. Jednotlivé skupiny totiž soupeří o nejvýnosnější území dost nevybíravým způsobem. Francouzská Guyana spolu s Francií musela přiznat, že situaci v pralesích rozhodně nemá pod kontrolou.

V roce 2008 francouzský prezident Nicolas Sarkózy oficiálně bouchnul do stolu, a prohlášením ‘ça suffit’ („Už toho bylo dost!“) přizval k řešení situace vojenské sbory. Proti garimpeiros se v rámci operace Harpyje postavily jednotky FAG (Ozbrojených složek francouzské Guyany). Ani zadržení sedmdesáti kilogramů zlata a likvidace desítek těžařských táborů ale nevyústila v očekávanou změnu kurzu. Na území Francouzské Guyany těžba nadále neztenčenou měrou pokračuje.