Život mezi náhrobky: Reportáž Davida Těšínského z prostředí manilských slumů

Království mrtvých osídlené živými patří k neslavným „divům“ Manily. Ostrovní metropole spravuje celou řadu hřbitovů, přičemž dva nejrozlehlejší z nich – Severní a Jižní – zahrnují většinu z několika milionů hrobů. Oba se staly domovem těch nejchudších obyvatel, a právě Jižní hřbitov, kde našlo „domov“ na tři čtvrtě milionu nebožtíků a možná až tři tisíce živých, David Těšínský navštívil. Jako mnohé podobné projekty, i tento vznikl souhrou náhod.

„V Koreji jsem otevíral svoji první sólovou výstavu a další měla následovat v Japonsku za tři týdny. Mezitím jsem si zaskočil na Tchaj-wan a do Hongkongu, jenže při odletu do Tokia jsem narazil – nepustili mě na palubu, protože jsem neměl covid test, ačkoliv pravidla nic takového nevyžadovala. A jelikož žádný další let nepřipadal v úvahu, poohlédl jsem se jinde. Zjistil jsem, že do Manily letí něco za pár desítek dolarů a nepotřebuju víza. Řekl jsem si: Proč ne? Cestou pak vyřeším, jak se do Japonska dostat. Takže jsem Filipíny navštívil naprosto spontánně a bez plánů.“

Kontakty z baru

V Manile použil fotograf klasickou techniku shánění kontaktů, a sice vyptáváním v baru. Nakonec se přes několik doporučení dostal k místnímu policistovi v civilu, který ho doprovodil na nejzajímavější místa k focení. „Slumů jsem viděl hodně, ale tohle vypadalo líp než většina. Neměl jsem pocit, že by byl život na hřbitově nějak nenormální – mladí lidé s dětmi působili úplně přirozeně, jejich potomci si hráli mezi náhrobky. Potkal jsem asi osmnáctileté kluky při basketu a z konverzace mi bylo jasné, že jsou chytří, jen se odsud nedokázali dostat. Starší lidé si tu užívali klid, jako kdekoliv jinde na světě,“ popisuje Těšínský.

Manila má největší hustotu zalidnění na planetě – na jednom kilometru čtverečním tam žije téměř 43 tisíc lidí, zatímco třeba v Praze jde o 2 375 osob. Obyvatelé proto hledají jakékoliv volné místo, které se dá proměnit v domov. První příchozí zamířili na hřbitovy začátkem 70. let minulého století v době, kdy začínal filipínský populační boom. Trend se pak ještě prohloubil před dvěma dekádami, kdy vláda přistoupila k likvidaci slumů a k jejich proměně na běžné čtvrti. Lidé se tehdy začali stěhovat do málo využívaných částí hřbitova.

„Někteří tu bydlí přímo v hrobkách, ale zdaleka ne všichni – někteří mají postavenou chatrč mezi nimi. Lidé obsazují jakékoliv dostupné místo, ale samozřejmě upřednostňují opuštěné hrobky, o které se nikdo nestará. Tip jim většinou dává správkyně hřbitova, která má o všem přehled,“ vysvětluje fotograf. Místní hroby totiž nepatří pozůstalým, ale jsou majetkem města a pouze se pronajímají na pět let. Pokud rodina smlouvu neobnoví, hrobník ostatky uloží do společné kostnice. Volné prostory se tak vždycky najdou.

Vystačit si s málem

Život na hřbitově je tvrdý: Neexistuje tam tekoucí voda a veškeré potřeby pokrývají dvě veřejné studny, kam se musí každý den chodit s barely. Elektřinu pak řada obyvatel čerpá načerno z přípojek v okolí. „Na jednom ze snímků uvidíte pána, jak si čte na monitoru, takže nějak si proud obstarávají,“ vzpomíná Těšínský. Energetické firmy však jednou za čas většinu černých odběratelů odstřihnou a následuje nové kolo hledání vhodných zdrojů. Jediné skutečně spolehlivé světlo tak poskytují svíčky.

Někteří z místních obyvatel našli práci přímo na hřbitově. Denně se tam koná osmdesát až sto obřadů, což kameníkům, hrobníkům či prodejcům květin a svíček zajišťuje skromný příjem. Většina lidí si ovšem musí vystačit s tím, že si je příbuzní zemřelých najímají na údržbu hrobů – čímž si však vydělají v přepočtu pouhé desítky korun. Mizerná ekonomická situace tak nahrává mimo jiné pašování drog a v posledních letech směřují na místo klidného spočinutí nebožtíků stále častější policejní razie. Filipínští strážci zákona přitom nechvalně prosluli tím, že nejdřív střílejí, a teprve pak se ptají. Podle místních obyvatel je přesto na hřbitově bezpečněji než ve slumech, kde se tísní třetina Manilanů.