Svět bez slitování: Reportáž Davida Těšínského ze současné Guatemaly

Davide, jak jste se dostal do Střední Ameriky? 

Původně jsem chtěl jenom do Kalifornie. Ale kvůli covidu se nedalo jet z Evropské unie přímo do USA, musel jsem nejdřív strávit dva týdny mimo Schengenský prostor. Češi a Slováci to teď dělají tak, že si napřed zajedou na dva týdny do Mexika, takže jsem tam jel taky. Namísto dvou týdnů jsem ale nakonec zůstal čtyřicet dnů a pak jsem se úplně spontánně přesunul do Guatemaly, potom do Salvadoru a Hondurasu. 

Přijde mi, že jsou rozhodnutí jen málokdy „spontánní“. Většinou spočívá v jejich jádru něco, co vás k nim přiměje. O co šlo ve vašem případě? 

Nikdy jsem v té části světa nebyl a najednou to bylo tak blízko. A navíc jsem cítil, že tam někde čeká dobrodružství. Řekl jsem si: Nějaké peníze mám, do Čech moc pospíchat nemusím, tak to vezmu směrem „dolů“ a pak si odněkud seženu letenku do Los Angeles. Vůbec jsem nevěděl, co budu na místě dělat, a taky jsem netušil, že tam zcela nedobrovolně „zkejsnu“. Celkem z toho byly dva a půl měsíce. 

Věděl jste, co chcete fotit? 

Věděl jsem, že jsou v Mexiku kartely a že fotit je bude nebezpečné. Ale stejně jsem to chtěl zkusit, jenže jsem neuspěl. Lidi vždycky řekli, že mi je pomůžou kontaktovat, ale pak se začali bát a radši dali ruce pryč. Takhle odpadal jeden kontakt za druhým. Pak jsem zkusil štěstí v Guatemale, ale zpočátku to bylo dost podobné. Jsou to prostě „latinos“: Zítra znamená za týden, za hodinu je ve skutečnosti za čtyři hodiny, možná znamená ne a ano zas možná. Úplně stejný slovník, kamkoliv ve Střední Americe přijedete. Takže když vás někdo ujišťuje, že vám pomůže, velmi pravděpodobně nemůžete čekat nic. 

A jak jste nakonec na gangy narazil? 

V Guatemale jsem se rozhodl vykašlat se na nějaké kontakty a šel jsem rovnou na ulici. Samozřejmě to nemůžete udělat sami, takže jsem kontaktoval dobrovolníky, se kterými jsem večer jezdil v sanitce. Což ovšem znamená, že nefotíte až tak gangy, jako spíš místa po jejich zločinech. 

Bylo obtížné se k záchranářům přidat? 

Bylo to docela náročné, musíte si vyběhat spoustu papírů. Jedna lokální novinářka mi napsala dopis, se kterým jsem zašel na policejní úřad. Tam ho předáte a musíte čekat třeba týden, než vám focení povolí – nebo taky ne. Takhle mi to třeba už jednou vyhořelo, když jsem chtěl ve vězení fotit členy gangů. Nicméně jsem dostal tip na novináře, který už povolení měl, s tím že se můžu přidat. Tak jsem k těm záchranářům dorazil, jenže on ne. Ale když už jsem tam byl, řekli mi, ať se přidám. Byl jsem s nimi na dvou výjezdech, ale před třetím jim to vedení zakázalo s tím, že dokud nedostanu oficiální papír, do sanitky nemůžu. A i když mě předtím ti chlápci vzali s sebou nelegálně, naštěstí z toho nikdo neměl opletačky, takže dobrý. Byla to prostě klika. Kdyby všechno jelo úředně, nikam se nedostanu. 

Jak ten výjezd probíhal? 

Skoro celý den se nic nestalo a pozdě odpoledne jsme se vraceli na stanici. Pamatuju si, že jsme pili limonádu, jenom řidič – jediný placený člověk v týmu – si přihýbal z placatky. Vtom dostal vysílačkou hlášení, pustil houkačku a udělal smykem otočku o sto osmdesát stupňů, takže jsme se všichni polili. A pak asi ve sto kilometrech v hodině vjel do úplně ucpané silnice. Naštěstí se všichni nějak domluvili a on profrčel skrz. Lítali jsme v autě sem a tam, naštěstí jsem si nerozbil foťák. Řidič mi pak gestem naznačoval pistoli a párkrát zmáčkl prst, takže bylo jasné, že se střílí. Oni neuměli anglicky a já španělsky, domlouvali jsme se jen přes aplikaci na telefonu. 

Věděl jste, co tam uvidíte?

Ne. Ještě cestou si připravovali lehátko, protože si mysleli, že mají zraněného. Nikdo nevěděl, že tam na ně čeká mrtvola. Zastavili jsme u rohového domu s otevřenými dveřmi. Dali mi stejnou vestu, jakou nosí oni, takže jsem vypadal jako oficiální člen týmu a nebyl problém se dostat za policejní pásku. Samozřejmě se na mě policajti dívali jako na mimozemšťana. V tuhle dobu nejsou běloši ani v centru města, natož na jeho okraji. 

Šel jsem dovnitř fotit, ale jakmile jsem vstoupil, uviděl jsem mrtvolu ženy ležící v kaluži krve. Krev byla všude, na gauči, na zdech… Okolo se válely nábojnice. Udělal jsem pár snímků a zeptal jsem se záchranářů, jestli půjdeme, ale řekli mi, že musíme zůstat kvůli policii. Asistence s odvozem těla patří k jejich dobrovolnické práci. Tak jsem šel ven a dal jsem si cigáro. U dveří stáli policajti, aby dovnitř nikdo nemohl. A najednou se objevila asi desetiletá holka a snažila se projít. Nechtěli ji pustit, ale nakonec jim proklouzla. Objala tu ležící paní a plakala „mama, mama“. Bylo to vážně tragické, nechali ji možná pět minut, aby se ní mohla rozloučit. O chvíli později přiběhli další členové rodiny a okamžitě začali panikařit a naříkat.

Přijde mi, že jde o nejvíc tragický snímek, jaký jsem od vás viděl. 

Jo, určitě. Už jsem zachytil spoustu tragických okamžiků v lidských životech, ale tenhle je pravděpodobně nejhorší. Kromě svého dědy a pár mrtvol ležících pod Nuselákem jsem předtím asi žádného nebožtíka neviděl. Byl to pro mě docela šok. 

Co byste řekl lidem, kteří považují focení podobné scény za neetické? 

Že zachycuju reálný život. Jde o nesmrtelný argument každého fotografa. Samozřejmě se asi najdou momenty, kdy focení neetické je, ale tady mi to přijde v pořádku. Byl jsem tam jako součást týmu, nijak jsem se neskrýval. A nikdo z médií, kterým jsem tu sérii nabídl, s ní neměl podobný problém. Uveřejnit ji nechtěli třeba proto, že před nedávnem udělali podobnou věc ze Střední Ameriky nebo se jim nehodila do plánu – ale etikou se neoháněl nikdo. Třeba editoři v The New York Times to pochválili jako fakt dobrou práci. 

Jaké jste měl pocity, když jste se večer vrátil do hotelu? 

Dlouho jsem nemohl spát. Probíral jsem se fotkama a říkal jsem si, že to snad není možný… Víte, často se mi stane, že se mi ozve někdo z mých známých z Prahy a napíšou mi: „Tak co, jak užíváš Střední Ameriku?“ A já zrovna řeším, jak si umyju krev z bot… To, že jezdím po světě a občas si dopřeju nějaké příjemné věci, ještě z mých cest nedělá dovolenou. Jen mi to pomáhá se dostat přes traumatizující zážitky. 

Navíc se mi později ozval jeden novinář, že už o mně členové toho gangu vědí. Fakt jsem dostal strach, gangy nemají novináře v oblibě a já jsem velmi jednoduše vyhledatelný na internetu. Za vraždu se v Guatemale nikomu nic nestane. Na vraha se nepřijde, a kdyby náhodou ano, policie s tím stejně nic neudělá. Všichni se bojí, a pokud by se policajti vrtali tam, kde nemají, prostě by je gangy postřílely, protože jsou mocnější. A mě prý několikrát viděli se záchranáři i s policií, takže jsem nechtěl jen tak čekat na nájemného vraha. Byl jsem úplně paranoidní, už ten večer jsem si zkoušel najít nějaký autobus do Salvadoru, jenže bez testu na covid vás stejně nikam nepustí. Takže jsem si ještě pár dní odklepal v Guatemale. 

Ale v té sérii je spousta snímků, na kterých těžce ozbrojení policisté dělají ve favele zátah na členy gangu. Takže jde jen o takové divadlo? 

Ne, to není divadlo. V tomhle případě policie hledala zbraně a chtěla se ujistit, že nikde v okolí nejsou. Skutečně zatýkali. Ale udělali to jen proto, že dostali od gangů povolení. Byl naplánovaný zátah ještě v jedné favele, ale museli ho odvolat, protože to gangy nepovolily, a kdyby tam policisté vstoupili, došlo by na střílení. A oni vědí, že nemůžou vyhrát. Kromě toho taky tolerují prodej drog. Dohoda je ale oboustranná a gangy dodržují pravidlo, že dokud policie nevstupuje na jejich území, tak si nevyřizují účty ve městě – tam se většinou nestřílí. Samozřejmě tam občas k nějaké vraždě dojde, ale obvykle gangy dohodu respektují. 

Akceptuje takové dělení moci celá společnost? 

Ano, protože se všichni bojí. Ale současně jde o velké tabu. Já jsem se jako blázen vyptával po hospodách, jestli někdo nezná členy gangu Mara Salvatrucha. A všichni se smáli, protože běloch, který se ptá na členy Mary, se jen tak nevidí. Samozřejmě ne každý gangster je zabiják, většina se živí vydíráním. Obcházejí třeba prostitutky a berou si od nich čtvrtinu výdělku. Až pokud jim ho některá nedá, tak ji zastřelí, aby se ostatní bály víc – což byl myslím i případ té mrtvé paní. Samozřejmě se v drogách točí ohromné peníze, ale na tom vydělávají hlavy gangů, finance z narkotik se kumulují nahoře. Běžní gangsteři se živí vydíráním a výpalným. 

Jak žijí ve stínu gangů obyčejní lidé? 

Není to tak, že by se neustále klepali strachy. Gangy všichni respektují a prostě se jim nemotají pod nohy. Když potřebujete něco vyřídit, chodíte za světla a netouláte se v nebezpečných čtvrtích. 

U některých snímků jste napsal, že jde o relativně bezpečná místa, ale do roku 2006 tam panovala výrazně horší situace. Díky čemu se zlepšila? 

Tak špatné to nebylo jen v Guatemale: Mara operuje v trojúhelníku Honduras, Salvador, Guatemala. Třeba honduraské San Pedro Sula a Ategusi Galpa tehdy představovaly nejnebezpečnější ghetta na světě. Dneska už je San Pedro Sula až na čtrnácté příčce. Stojí za tím nejspíš dohoda mezi gangy a vládami těch zemí, ale detaily neznám. 

Šel byste po této zkušenosti ještě fotit gangy? 

Nevím. Když si vzpomenu, jaká to byla paranoia, asi mi to nestojí za to. Víte, udělal jsem dokument o lidech, kteří trpí posttraumatickým stresovým syndromem. Nemyslím, že bych ho měl, ale současně nedokážu odhadnout, kdy se člověk přes tu hranici přehoupne. A strašně nerad bych to pokoušel. Jsem ale trochu rozpolcený, mám v Kostarice dobrý kontakt na nějaký místní gang a mohla by z toho vypadnout dobrá práce. Cítím velký drajv, ale moje druhé já do toho současně nechce. Takže… vlastně nevím. 

Jak se s takovým vnitřním konfliktem vyrovnáváte? Co nakonec ve vašem rozhodování převáží?

Moje blbost (směje se). Kdysi jsem se zařekl, že když to bude nutné, tak pro fotku umřu, ale kdyby se někde střílelo, rozhodně se tam nepoženu a zůstanu sedět za rohem. Nejsem válečný fotograf. Fotil jsem na Donbase, ale šlo o portréty. Jenže ta Kostarika mě láká. Takže uvidíme.