Poslední strážci majáků: Potřebuje svět signální věže i v době GPS navigace?
V době moderních navigací se zdá, že majáky patří minulosti. Námořníci však na spolehlivé svítící věže nedají dopustit a o jejich záchranu se snaží také meteorologové či památkáři. Proč považují majáky za natolik důležité?
Majáky se pro mnohé staly symbolem samoty. Místem, kde se člověk utkává s drsným počasím a s krutou sílou moře. Ale také zdrojem naděje, neboť jejich světlo pomáhá lodím proplout skrz zrádné bouře a bezpečně zakotvit v přístavu. Málokteré povolání navíc opřádá tolik romantických představ jako právě správce majáku. Jaký život však tito muži doopravdy vedli? Sžírala je samota natolik, aby se nakonec uchýlili k dobrovolné smrti nebo v lepším případě skončili v ústavu pro duševně choré? A jsou vůbec majáky a jejich správci v době, kdy se celý svět spoléhá na GPS navigaci, ještě potřeba?
Vítejte v přístavu
Ve starověku se původně na kopcích zapalovaly ohně, aby mořeplavcům ukazovaly směr. Postupem času však lodní doprava zhoustla a obří vatry vystřídaly vysoké věže. Zřejmě nejznámější příklad z období před přelomem letopočtu nabízí maják, jenž se tyčil na ostrově Faros u vjezdu do alexandrijského přístavu. Zhruba stometrový obr vznikal mezi roky 280 a 247 př. n. l. a na dlouhá staletí představoval nejen div světa, ale také jeho nejvyšší stavbu. Koncem 1. a začátkem 2. století jej však zásadně poničila zemětřesení. Nadále sice fungoval jako denní maják, ale časem ztratil na významu a lidé jeho konstrukci postupně rozebrali na stavební materiál.
Alexandrijský maják a jeho tehdejší protějšky nicméně neplnily stejnou funkci jako podobné stavby dnes. Jednalo se spíš o orientační body a většinou značily vjezd do přístavů. V zařízení upozorňující na nebezpečí pod hladinou či na útesy se majáky proměnily až na sklonku 18. století, k čemuž přispěla také pokročilejší technologie: Zdrojem světla se postupem času stala tzv. Argandova lampa využívající velrybí, tulení, či dokonce olivový olej, jenž se samospádem doplňoval z nedalekého rezervoáru. Oheň pak v roce 1843 ustoupil elektřině, která poprvé v historii rozsvítila maják v oblasti South Foreland na jihovýchodě Británie.
V rodinném kruhu
Aby bylo světlo vidět z co největší dálky, musel se jeho paprsek usměrnit, k čemuž se používala složitá soustrojí a čočky. Adekvátní výkon však vyžadoval velmi rozměrnou a těžkou optiku. O změnu se v roce 1822 postaral francouzský fyzik Augustin-Jean Fresnel: Klasickou čočku zbavil částí, které se přímo nepodílejí na lomu paprsků, a tenčí i lehčí výsledek zvýšil viditelnost světla na desítky kilometrů. S vylepšenou technologií se tedy majáky staly nedílnou součástí mořeplavby a bezpečnostním prvkem, který zachránil mnohé životy. Jejich správná funkce se ovšem v minulosti nedala automatizovat, takže se zrodilo povolání, jež některé lidi děsilo, zatímco jiné přitahovalo.
Když se řekne „správce majáku“, většině z nás se nejspíš vybaví drsný a zarostlý samotář, který v osamění čelil divokým živlům. Realita se však značně lišila. Práce na majáku byla velmi namáhavá a tvrdá: Zahrnovala nejen doplňování paliva do lamp a jejich otáčení, ale také údržbu věže, kterou neustále narušovalo slané ovzduší a nevlídné počasí. Správce také musel být připravený ihned zasáhnout, pokud se stal svědkem námořního neštěstí, a v neposlední řadě se potýkal s tíživou samotou. Hlídači si s sebou proto brávali manželku, a dokonce i děti. Ani rodina, jež s prací pomáhala, však nemohla zabránit následkům vyčerpání. Vstávalo se brzy ráno, spát se chodilo pozdě a žádné volno neexistovalo. Obyvatelé majáků navíc žili s trvalým vědomím, že v případě nouze pomoc nedorazí okamžitě – zvlášť pokud šlo o věže stojící na odlehlých ostrovech.
Zpátky do léčebny
Kromě všech popsaných obtíží pracovali správci také v blízkosti nebezpečných látek. Fresnelovy čočky se totiž musely v pravidelném tempu otáčet, a aby se s rozměrným a těžkým soustrojím snáz manipulovalo, umísťovalo se do nádrží naplněných rtutí. V 19. století se přitom ještě nevědělo, že jsou rtuťové výpary jedovaté a mají neblahý vliv i na psychiku. Předpokládá se proto, že za řadu případů, kdy správci majáků zešíleli, nebo dokonce spáchali sebevraždu, mohla právě otrava tekutým kovem.
Například jistý William Brown, jenž se staral o maják na kanadském ostrově Ballenas, se v květnu 1905 ocitl v léčebně pro choromyslné poté, co kolegovi na pevnině poslal prazvláštní telegram. Jeho žena si navíc stěžovala na manželovo podivné násilnické chování. Během června však Browna z léčebny propustili, protože se takřka zázračně uzdravil. Záhy se tedy vrátil k původní práci na majáku, ale jeho stav se opět zhoršil, takže v dubnu 1906 už byl v léčebně zpátky… Ačkoliv nelze s jistotou tvrdit, že za jeho potíže mohla výhradně rtuť, podle odborníků sehrála nejspíš v narušení jeho duševního zdraví významnou roli.
Počítače na scéně
Osamělí správci, zničení každodenní dřinou a odkázaní sami na sebe, si navíc připadali odtržení od světa. Každé vrznutí, zaskřípění či bouchnutí v nich tak vyvolávalo paranoidní představy a řada z nich si údajně stěžovala, že je někdo sleduje. Není tedy divu, že mnozí hlídači na zmíněném postu zemřeli, nebo jej časem nedokázali zastávat. Ke slovu se pak nezřídka dostávaly jejich ženy, případně dcery. Pokud totiž bydlely se svými choti a otci u majáku, pomáhaly se o jeho chod starat a v každodenních povinnostech se vyznaly. A než zaučovat novou sílu, bylo zkrátka mnohem snazší využít tu, jež se nacházela přímo na místě. Strážkyně majáku tudíž už v polovině 19. století představovala jednu z prvních ženských pozic v americké státní správě mimo kancelářské profese.
Časem však technologie pokročily a správce či správkyně nahradily automatizované systémy, přičemž prvním případem se stal již roku 1894 skotský maják Oxcars (viz Lidé nejsou potřeba). Dnes tedy drtivou většinu zmíněných zařízení kontrolují počítače a člověk zasahuje pouze při údržbě či v případě potíží. Ve Spojených státech dosud stojí 779 majáků a jen jediný spravují lidé – jedná se o Boston Light v bostonském přístavu, jehož „lidský prvek“ je dán zákonem. Podobná situace panuje i ve zbytku světa, kdy pouze minimum ze současných zhruba dvaceti tisíc věží zabezpečují na denní bázi správci. Majáky navíc často využívají solární panely, takže jsou zcela soběstačné. Moderní doba ovšem změnila nejen jejich chod, ale také funkci.
Hladina stoupá
V současnosti, kdy je povrch planety do detailů zmapovaný a můžeme využívat výhody GPS navigace, se majáky zdají být takřka zbytečné. Pro jejich zachování přesto existuje nemálo argumentů: V první řadě nejsou náchylné k výpadkům systému a jejich navigace zůstává spolehlivá takřka za všech okolností. Navíc představují okamžitou vizuální pomůcku k orientaci v jednotvárných vodách oceánů a moří. Systém GPS je tedy z mapy nevymazal, ale spíš se zařadil vedle nich: Obzvlášť v pobřežních oblastech s hustším provozem se proto kapitáni rádi spoléhají nejen na informace z elektroniky, ale také na záři majáků.
V neposlední řadě pak světelné věže skýtají cenné informace výzkumníkům a meteorologům, kteří je osazují vybavením například pro měření síly větru či odparu vody. Majáky navíc nepracují samostatně, ale spojují se do sítí, a podávají tak ucelený obraz o povětrnostních podmínkách v rozsáhlých oblastech. A koneckonců slouží i jako ukazatele globálního oteplování a stoupání hladiny moří: Mnohé z nich se totiž vinou klimatické změny ocitají mnohem blíž hladině…
Lidé nejsou potřeba
První automatizovaný maják, skotský Oxcars v zálivu Firth of Forth, fungoval od roku 1894. Z olejové lampy přešel na plynový hořák, který se pravidelně zapínal a vypínal pomocí hodinového mechanismu. Palivo se do něj sice muselo doplňovat dál, ale pouze jednou za čas, takže nevyžadoval trvalou přítomnost správce. V roce 1912 se pak dočkal automatizace i švédský Blockhusudden, který měl kromě acetylenové lampy rovněž senzor na sluneční světlo. Autorem obou vylepšení se přitom stal Nils Gustaf Dalén, švédský vynálezce a nositel Nobelovy ceny za fyziku.
