Nejhlubší místo na Zemi? Plné života i lidského odpadu
Od prvního ponoru na dno Marianského příkopu uplynulo více než 60 let a díky moderním ponorkám dnes víme, že tato nejhlubší část oceánu je nejen fascinující ekosystém, ale také smutné svědectví lidského znečištění.
V roce 1960 se švýcarský inženýr Jacques Piccard s poručíkem amerického námořnictva Donem Walshem coby první lidé v historii octli na pomyslném dně naší planety. Jejich úctyhodnému výkonu ale noviny nevěnovaly přílišnou pozornost. Objevilo se sice pár článků, ale ve srovnání s pokrytím, jakého se o necelou dekádu později dostalo přistání na Měsíci, působily reportáže o ponoru spíš jako poznámka pod čarou či okrajová zmínka. Pro podmořské výzkumníky se však jednalo o naprosto zásadní událost, která nás ujistila, že lze zkoumat i absolutní zemské hlubiny.
Rušno v prohlubni
Než se ovšem do prohlubně vydala následující výprava, uběhla řada let. V roce 1995 tam zamířila bezpilotní ponorka Kaikō, v roce 2008 pak dálkově ovládané plavidlo ABISMO a o rok později Nereus.
Jako další odvážlivec se rozhodl do hlubin sestoupit filmový režisér James Cameron: Autor kasovního trháku Titanic usedl v roce 2012 do ponorky Deepsea Challenger a na dno klesal pouhé 2 hodiny a 36 minut, tedy skoro dvakrát rychleji než Trieste. Při dosednutí se pak podařilo naměřit hloubku 10 908 metrů. „Přistál jsem na velmi měkkou, jakoby želatinovou pláň,“ vzpomínal režisér.
Cameron hodlal původně v prohlubni strávit zhruba šest hodin, na rozdíl od batyskafu Trieste Piccarda a Walshe ale postihla jeho ponorku řada problémů – především začala z jejích hydraulických ramen unikat ovládací kapalina a znemožňovala výhled z kabiny. Po dvou a půl hodinách se tak režisér vydal zpět a cesta vzhůru mu trvala asi 90 minut. Následně prohlásil, že na dně neviděl žádné ryby ani jiná stvoření přesahující velikostí 2,5 cm. Svým počinem přitom nejen dorovnal hloubkový rekord Trieste, ale zároveň si připsal prvenství v kategorii sólových ponorů.
Frekventovaným místem se prohlubeň Challenger stala až počínaje rokem 2019, a to díky ponorce Limiting Factor, známé dnes také pod názvem Bakunawa. Ta se totiž na dno Marianského příkopu vydala opakovaně, konkrétně již devatenáctkrát, a může tudíž za drtivou většinu tamního „provozu“. Na její palubě se do prohlubně podíval mimo jiné první Australan, Novozélanďan, Asijec či penzista. A právě ona v roce 2019, hned při svém premiérovém ponoru na dno Challengeru, překonala rekord Trieste – dosáhla hloubky 10 927 metrů.
Sáčky a pivo
Na palubě se tehdy nacházel texaský investor a dobrodruh Victor Vescovo a následně přišel s šokujícím prohlášením, že se znečištění nevyhýbá ani nejhlubšímu místu světových oceánů: Na dně Marianského příkopu údajně zahlédl igelitový sáček a obaly od sladkostí. S podobným tvrzením se vrátila také Dawn Wrightová, profesorka geografie a oceánografie na Oregon State University.
V roce 2022 se zúčastnila zatím posledního sestupu do prohlubně, s cílem prozkoumat její nezmapovanou část. Ke svému zděšení však na dně jen málo navštěvované oblasti objevila láhev od piva, zpola zahrabanou v sedimentu. „Odpad pronikl do neznámých zákoutí planety dřív než člověk. Jde o zřetelnou ukázku, jak nezvratně lidé ovlivňují svět kolem sebe,“ dodala po výpravě.
Díky četným ponorům však rovněž víme, že ani v tak extrémních hloubkách nepanuje úplné mrtvo. Odebrané vzorky například potvrdily, že se stal Marianský příkop domovem jednobuněčných prvoků dírkonošců, ale obývají ho také třeba sumýši přezdívaní „mořské okurky“. Zřídla tamního mikroskopického života tvoří bahenní sopky a hydrotermální průduchy, z nichž proudí voda bohatá na živiny. Navzdory temnotě a obrovskému tlaku tudíž není pochyb, že se jedná o úchvatnou oblast. Už v roce 2009 se proto proměnila v americký národní monument, což jí zaručuje vysoký stupeň ochrany.
