Zhouba bojovných Hunů: Co vedlo k zániku nejobávanější barbarské říše?

Bojovní Hunové, neoddělitelní od svých malých hbitých koní, na jejichž hřbetech dokázali skvěle bojovat, jíst i spát, byli od sklonku 4. století pro římské impérium, zejména jeho východní část, noční můrou. Na Západě, kde říši ohrožovali germánští Vizigóti, byla situace poněkud odlišná, neboť Hunové zde platili za foederáty (spojence). Zatímco tedy císař v Konstantinopoli řešil, jak zamezit jejich neustálým nájezdům a drancování, v Západořímské říši mnoho Hunů, zatím nesjednocených pod jedním vládcem, vstoupilo do římských služeb a účastnilo se bojů s Vizigóty po boku Římanů.

Tato skutečnost rozdmýchala mezi oběma barbarskými „národy“ nesmiřitelné nepřátelství. Vizigóti zůstali při vpádu Hunů do původních gótských držav svobodní, avšak východněji položení Ostrogóti se dostali do jejich područí a stali se jedněmi z nejvěrnějších hunských spojenců. Nejen Ostrogóti, i další germánské kmeny byly součástí hunského kmenového svazu. Gepidové, Herulové, Skirové, Rugiové či Svébové, ti všichni tvořili hunskou armádu, která měla pověst neporazitelného soupeře. A byly to také tyto kmeny, které v bitvě u řeky Nedao roku 454 jednou provždy zlomily hunskou moc a definitivně ukončily život obávané říše.

Potupná porážka

Hunové byli několik desetiletí poměrně věrnými spojenci Západořímské říše, zejména zásluhou Flavia Aëtia, římského generála, který k nim měl velmi úzké vazby. První potíže s nimi začaly ke konci čtyřicátých let 5. století, kdy otěže vlády nad Huny pevně uchopil král Attila, jenž do té doby podle zvyku vládl společně se svým bratrem Bledou. Jeho odstraněním asi roku 445/6 se však stal neomezeným vládcem Hunů. Předpokladů k tomu měl dost, byl skvělý válečník a dokázal prosadit svou. Bylo jen otázkou času, kdy odhalí své karty. Když se jeho impozantní armáda, složená z bojovníků podrobených kmenů objevila na jaře roku 451 na břehu Rýna, bylo zřejmé, že Attilu žádné smlouvy nezastaví. Tou dobou ovšem už své vojsko shromažďoval i Aëtius.

Podobně přátelské vazby, jaké měl Aëtius s Huny, měl i s vůdci Vizigótů. Proto se ve chvíli, kdy Hunové vpadli do Galie, římský vojevůdce obrátil s žádostí o pomoc právě na ně. Přestože měl na své straně i další barbarské spojence – Franky, Burgundy a Galy z Armoriky, byla síla Vizigótů v nadcházejícím střetu nezbytná, a jak se nedlouho poté ukázalo, také rozhodující. Právě vizigótská jízda totiž nakonec rozhodla o vítězství v bitvě na Katalaunských polích, kde Attilovi Hunové utrpěli první velkou porážku. Jistě stojí za zmínku, že vítězství nebylo pouze zásluhou vizigótských foederátů, ale zejména samotného generála Flavia Aëtia, jenž v bitvě plně využil svých znalostí protivníkova vojenství. 

Prohra znamenala pro Attilovu pověst citelný šrám, v žádném případě ale nešlo o konečnou porážku, i když nechybělo mnoho. Frankové i Vizigóti chtěli ustupující Huny pronásledovat a definitivně porazit, ale Aëtius je od záměru odvrátil. Nemohl dovolit, aby v rámci rovnováhy sil přišel o Huny, pokud by se vítězní Vizigóti opět zpronevěřili spojeneckým závazkům. Pro Římany bylo životně důležité udržovat mezi barbary rovnováhu, aby žádný z „národů“ nenabyl převahy. To by mohlo znamenat konec římského panství.

Attilovo poslední tažení

Attila, jehož říše držela pohromadě zejména díky jeho nezlomné vůli, se ocitl v komplikované situaci. Aura bohy vyvoleného, dosud neporaženého krále byla pošramocena. Rychle proto potřeboval potvrdit svou pověst vojenským úspěchem s výhledem na tučnou kořist, která byla páteří hunské ekonomiky. Tak se stalo, že na jaře roku 452 vpadl do severní Itálie, kde oblehl, dobyl, důkladně vyplenil a zničil město Aquileia. Následovalo vydrancování dalších severoitalských měst, aniž by se Hunům postavilo římské vojsko. Vlastně ani nemohlo, neboť Aëtius, jenž s hunským vpádem nepočítal, zůstal odříznut od svých germánských spojenců.

Situaci nakonec vyřešil sám Attila, který úspěšným tažením dostál své pověsti a rozhodl se stáhnout zpět do Panonie. Hunský král patrně vůbec neměl v úmyslu pokořit celou Itálii a zejména Řím, chtěl pouze demonstrovat svou sílu a získat body. Navíc v jeho táboře vypukl mor a problémy měl i se zásobováním. 

Během Attilova plenění severní Itálie podnikl proti Hunům, kteří zůstali v zázemí za Dunajem, odvetné akce východořímský císař Markianos. Jeho předchůdce Theodosius II. musel čelit tvrdým nájezdům Hunů do provincií, které spadaly pod správu Konstantinopole. Byla to právě Východořímská říše, která trpěla hunskými vpády, zatímco na Západě požívali Hunové výhod spojenců. Z obou částí říše k nim tak přicházelo nezměrné bohatství. Nakonec si Hunové na východořímském císaři vynutili pravidelný roční tribut ve výši téměř jedné tuny zlata. Císař Markianos však tento poplatek za mír, který Attila stejně nedodržoval, odmítl nadále odvádět a vyrazil do protiútoku. Východořímské vojsko roku 452 překročilo Dunaj, aby zasáhlo nepřítele na nejcitlivějším místě.

Dokončení: Zhouba bojovných Hunů (2): Co vedlo k zániku nejobávanější barbarské říše?

Zřejmě i tato skutečnost, o níž informuje biskup Hydatius, mohla přimět Attilu k návratu do Panonie, kde mezitím Hunové utrpěli ztráty v boji s východořímskými jednotkami. Za tuto troufalost Attila chystal odvetnou akci, která měla dopadnout na Konstantinopol a císaře přimět, aby obnovil poplatek Hunům. K ničemu z toho ale už nedošlo. Attila náhle a nečekaně zemřel začátkem roku 453...