Žhavé výstřely studené války: Sestřely narušitelů nad Československem (3)

Ve čtvrtek 26. července 1973 vzlétl motorový větroň JOB vídeňského aeroklubu ke kondičnímu letu. V jeho kabině seděli Johan Weiser a Alfred Winter. Vinou navigační chyby se dostali až nad naše území. Proti narušiteli vzlétl major Miroslav Říčka, pilot 8. stíhacího pluku v Brně v kabině letounu Aero L-29 Delfín.

Taranující delfín

Tyto původně cvičné stroje se tou dobou začaly užívat k záchytu pomalých cílů, k čemuž byly vhodnější než nadzvukové migy. K tomuto účelu dostaly dodatečnou výzbroj dvou německých kořistních kulometů MG-17 ráže 7,92 mm. Poté, co se čs. stíhači podařilo rakouský větroň nalézt, pokoušel se ho přinutit k následování. Rakouský pilot se však snažil uniknout směrem domů. Major Říčka se přiblížil ke sportovnímu letounu, když vtom Rakušan provedl náhlý úhybný manévr a oba letouny se srazily. Sportovní letoun se zřítil nedaleko obce Šatov a nikdo z osádky nepřežil.

Nevyvázl ale ani delfín. Prudký úder mu odtrhl pravé křídlo a Miroslav Říčka se v poslední chvíli katapultoval. Na událost později vzpomínal: „Byl jsem v hotovosti a čekal, že opět nebude co dělat, ale před obědem mě zvedli. Prý nějaký pomalý cíl. Byla krásná dohlednost. Když mě lokátor navedl, viděl jsem již z dálky, že je to nějaký sportovní letoun. Dal jsem mu najevo, že je narušitel a že mě má následovat. Dál ale letěl jakoby nic. Při druhém náletu jsem mu před čumákem vypálil rakety, on však na moje pokyny nereagoval a začal se vracet do Rakouska.

To mě ovšem dopálilo, a tak jsem mu chtěl zkřížit cestu a na to přistání jej dotlačit. V posledním okamžiku však naklonil svůj letoun na mne a já měl co dělat, abych se vyhnul. Z jeho manévrů bylo vidět, že se jedná o zkušeného pilota. Předlétávám jej, otáčím a malým okruhem, abych jej neztratil, jdu do nového útoku se sníženou rychlostí. On to však opakoval. Minuli jsme se o chlup a mně se zdálo, že se dokonce směje. Řekl jsem si, tak to, hochu, ne, když bude někdo uhýbat, budeš to ty, já jsem tady doma a nálet jsem již prováděl s úmyslem neuhnout. Prda to byla pěkná, zdálo se mi, že jsem jim přežehlil kabinu. Točím se jak čamrda a padám dolů. Zkouším reflexivně vyrovnat, ale vidím, že nemám čím, protože mi schází kus křídla. ‚Jdu z toho ven,‘ říkám si a odepínám spojení přilby s letounem. Nechce se mi ani věřit co se najednou stalo. Katapultuji se.“ 

Poslední české eso

V neděli 2. září 1973 narušil čs. vzdušný prostor rakouský sportovní stroj Scheibe SF-25B Falke, v jehož kabině seděla dvojčlenná osádka Friedrich Hammer a Ludwig Illeschko. Proti narušiteli se postupně zvedly z českobudějovického letiště dva letouny L-29 Delfín pilotované majorem Jiřím Nelibou a nadporučíkem Václavem Preslem. Sportovní letoun nereagoval na výzvy našich hotovostních letounů a snažil se o únik. Presl na něj i vystřelil z kulometů, šlo však jen o výstražnou palbu mimo cíl. Při jednom z úhybných manévrů došlo ke srážce s delfínem Václava Presla a rakouský letoun při neřízeném pádu dopadl do vedení vysokého napětí a vzplanul. Lehce poškozený letoun nadporučíka Presla doletěl na domovskou základnu v Českých Budějovicích, Rakušané bohužel neměli šanci přežít.

K další události se smutným koncem došlo 16. července 1975, kdy se pokusil přes Československo o úlet do Rakouska polský pilot s dvouplošníkem Antonov An-2. Stíhačka Aero L-29 Delfín pilotovaná kapitánem Vlastimilem Navrátilem jej po udělení souhlasu z polské strany poslala k zemi. K incidentům na západní hranici nadále docházelo velmi často, a to až do listopadu 1989.

TIP: Nevinné oběti vojenských letounů: Sestřely civilních letadel během studené války

K žádné podobné tragédii však již naštěstí nedošlo. Piloti, kteří na naše území omylem vlétli, vždy uposlechli povelů stíhačů a následovali je na některé naše letiště. I těchto případů se do konce studené války událo několik desítek a pilot MiGu-15 Václav Havner od 1. stíhacího pluku na přelomu 70. a 80. let donutil k přistání pět narušitelů. Někteří autoři jej proto považují za poslední české stíhací eso.