Zbraně, které předběhly svou dobu (2): Obří tank, řízená raketa nebo nová puška
Téma „tajných“ a „zázračných“ zbraní, které vznikly v nacistickém Německu, případně v jeho službách zasáhly do války, nadále budí zájem odborníků i fanoušků historie. Proč vlastně tyto často opravdu zlomové novinky nakonec nedokázaly uspět? A jak se posléze uplatnily v technickém vývoji vítězných velmocí?
Na místo středního tanku PzKpfw V Panther měl výhledově přijít Panther II, který zachovával základní design, avšak dostal silnější pancíř a v zájmu standardizace využíval některé součásti tanku Tiger II. Zvažovala se též možnost nahradit 75mm kanon zbraní ráže 88 mm. Hmotnost výsledného vozidla se zamýšlela přes 50 tun, takže by šlo spíše o těžký tank, ale Němci mu pořád přisuzovali roli středního obrněnce.
Totéž ostatně platilo i pro panther, a proto dnes někteří experti tvrdí, že právě ten položil základ pro moderní kategorii MBT (Main Battle Tank). Vznikl jediný prototyp podvozku Panther II, který se kupodivu zachoval (ačkoliv dnes má věž z původního PzKpfw V), ale sériová výroba nikdy nezačala. Celá koncepce se totiž začlenila do programu „standardizovaných“ tanků neboli Standardpanzer Entwicklung, jenž měl zahrnovat technicky příbuzné typy od lehkých po supertěžké.
Nově řešená útočná puška
Automatická zbraň Sturmgewehr 44 (StG 44) na náboje 7,92×33 mm reprezentovala skutečně zlomovou konstrukci, která stála u zrodu moderní kategorie útočných pušek, a to koneckonců včetně názvu, který vymyslel sám Adolf Hitler. Zbraň pocházela od fi rmy C. G. Haenel, na podobných projektech však pracovaly i další zbrojovky, například společnost Mauser, jež předložila koncept pušky s naprosto novým mechanismem. Ten využíval částečně uzamčený dynamický závěr s brzdicími válečky.
Puška dostala jméno Sturmgewehr 45 a po výborných výsledcích zkoušek se plánovalo, že by se měla stát nástupcem typu StG 44, oproti němuž byla výrazně jednodušší a spolehlivější. Do konce války vzniklo jen 30 kusů, nicméně princip se ukázal jako perspektivní a v poválečném Německu vedl ke zrození pušky G3.
Řízené střely země–vzduch
Jako typickou ukázku neefektivního tříštění sil v třetí říši je možné uvést vývoj řízených střel země-vzduch, jelikož paralelně běžely čtyři různé programy, přestože by nejspíše stačil jeden, nanejvýš dva typy, jeden pro velké a druhý pro menší výšky. Do druhé kategorie patřil typ Hs 117 Schmetterling od společnosti Henschel, která vytvořila raketu vzhledově připomínající malé letadlo. Startovala z lafety převzaté z protiletadlového kanonu, užívala dálkové povelové navádění a měla zasahovat cíle ve výškách do 10 000 m.
Díky jednoduché konstrukci se měly vyrábět tisícové počty a podobně byla navržena i konkurenční střela Enzian, zatímco další dva typy zvané Wasserfall a Rheintochter už byly výrazně složitější. Ani u jedné z těchto raket ale nikdy nedošlo na sériovou výrobu a využití v boji.
Letecká řízená raketa X-4
Vedle ze země startujících protiletadlových střel se pracovalo i na leteckých řízených střelách, mezi nimiž je nutné zmínit zejména raketu Ruhrstahl X-4. Využívala dálkové povelové řízení, k němuž sloužily kabely spojující raketu s nosným letadlem. Maximální dosah činil okolo 3 500 m a proti americkým bombardérům by zřejmě šlo o velice účinnou zbraň, protože stíhači by mohli zůstat mimo dostřel jejich zbraní.
Raketa byla hotova v roce 1944, ale naštěstí pro Spojence její zavedení do služby zpomalovaly potíže s motorem od firmy BMW, a když pak nálet zničil továrnu na tyto motory, program X-4 se prakticky zastavil. Pracovalo se i na verzi odpalované ze země, jež obdržela označení X-7 Rotkäppchen a měla sloužit pro ničení tanků, ale podobně jako její „sestra“ X-4 už bojové nasazení nestihla.
Rychlé turbínové ponorky
Profesor Hellmuth Walter od roku 1925 vyvíjel nový typ turbíny, ve které se prováděl rozklad peroxidu vodíku na vodu a kyslík. Vznikalo množství tepla, jež ihned měnilo vodu v páru schopnou roztáčet turbínu (popřípadě se dalo ještě vstřikovat palivo, jež zvyšovalo tepelný výkon). Mezi odvozeniny tohoto nápadu patřil i takzvaný studený raketový motor v letounu Me 163, hlavní využití turbíny měl ovšem představovat pohon ponorek, neboť ty by pak nepotřebovaly kyslík z atmosféry.
Němci postavili několik typů malých pokusných ponorných člunů, z nichž nejdále dospěl Typ XVII, a zkoušeli takto pohánět též torpéda. Walterova turbína nabízela působivé výkony, některé ponorky s ní dosáhly pod hladinou tehdy fantastické rychlosti přes 20 uzlů, ovšem pro praktické využití se zkrátka nehodila, protože peroxid vyžaduje dokonalou čistotu (jinak hrozí exploze), takže žádná z těchto ponorek se neprosadila.
Kolos profesora Porscheho
Adolf Hitler dlouhodobě projevoval náklonnost k návrhům gigantických zbraní, a proto uvítal i projekt supertěžkého tanku, s nímž přišel profesor Ferdinand Porsche. Původně šlo vlastně o reakci na těžké tanky Rudé armády, jež měla „Myš“, jak se navrženému kolosu ironicky říkalo, překonávat z hlediska ničivé síly i pancéřové ochrany. Gigant o váze 189 tun tudíž nesl kanony ráže 128 a 75 mm a chránila jej ocel o síle až 220 mm.
Tank, jenž dostal oficiální označení PzKpfw VIII Maus, používal velice progresivní „hybridní“ pohon, jenž spojoval spalovací agregáty a elektromotory a dodával výkon přes 800 kW, avšak systém pořád trápily poruchy a ani jeho síla nestačila na rychlost více než 20 km/h. Obrněnec Maus byl tedy velmi neohrabaný, na bojišti by znamenal hlavně lákavý teč a nedal by se ani vyprostit či odtáhnout, takže zůstalo pouze u zkoušek dvojice prototypů.
