Zbraně, které předběhly svou dobu (1): Rakety a stíhačky s proudovými motory

Dějiny válčení se dají vnímat i jako nekončící úsilí nalézt „stříbrnou kulku“, respektive nějaké nové technické vynálezy či taktické metody, které zaručí vítězství. Vždy se však ukázalo, že takové převratné záležitosti mohou fungovat pouze po jistou dobu, než druhá strana nalezne vhodnou odpověď. Tak tomu logicky bylo i v případě nových zbraní, se kterými přišla třetí říše, neboť na většinu z nich Spojenci dříve či později adekvátně reagovali a je takřka jisté, že by se tento vzorec opakoval i u typů, které již do války nezasáhly.

Nástup proudových letadel 

Jako typický příklad lze uvést reaktivní letadla, například slavnou stíhačku Messerschmitt Me 262 Schwalbe, která představovala vážnou hrozbu pro těžké bombardéry. Spojenečtí piloti ovšem záhy odhalili i slabiny německých proudových letadel a přišli na způsoby, jak je sestřelovat. Tento typ se dá navíc použít jako ilustrace dalších závažných problémů, které trápily mnohé německé zbrojní programy.

Rychlé stíhačky vděčily za své výkony proudovým motorům, jež ale měly absurdně krátkou životnost (pouze několik hodin), jelikož Německo zkrátka postrádalo kovy potřebné k výrobě kvalitních turbínových lopatek. Stále více se projevoval také nedostatek pohonných hmot, a tudíž v praxi platilo, že většina dodaných messerschmittů z různých důvodů nelétala. Je docela možné, že pokud by Němci tyto stroje nasadili dřív (například díky získání oněch kovů z Turecka), mohlo by to přinést prodloužení války, avšak je prakticky vyloučeno, že by ji Me 262 mohly vyhrát, což platilo i o jiných pokročilých typech zbraní.

Také se hodí dodat, že některé další typy vyspělých letounů se projevily pouze jako slepé uličky, typicky třeba Messerschmitt Me 163 Komet s raketovým motorem. Jeho rychlost až 900 km/h sice budila úžas, leč ve skutečnosti bylo toto letadlo pro vlastní piloty zřejmě nebezpečnější než pro nepřítele. Také pozdější vývoj jasně potvrdil, že raketový pohon se pro pilotované bojové letouny zkrátka nehodí.

Slabiny „odvetných zbraní“ 

Raketové motory obecně představovaly obor, ve kterém Německo dosáhlo působivých úspěchů. Nejznámější je balistická střela A-4, jež vstoupila do historie pod propagandistickým jménem V-2, tedy „Odvetná zbraň č. 2“ (Vergeltungswaffe). Ve své době reprezentovala takřka fantastický výkřik techniky, proti němuž se do konce války nenašla protizbraň, jenže současně je třeba zdůraznit, že šlo o nevyzrálou a dosti problémovou záležitost. Značný počet raket explodoval během letu a přesnost měla k ideálu hodně daleko, což platilo též o „Odvetné zbrani č. 1“, tedy nechvalně známé „létající pumě“ Fieseler Fi 103. Ta se často označuje za vzdáleného předka současných střel s plochou dráhou letu, byť oproti nim šlo o velmi primitivní konstrukci. 

Pro její pohon sloužil pulsační motor, další technicky zajímavá, jenže v praxi problémová novinka. Ona primitivnost konstrukce ovšem současně znamenala výhodu, neboť zbraně V-1 se díky ní daly produkovat v tisícových počtech, které měly kompenzovat nízkou přesnost. Nesporné ale je, že programy V-1 a V-2 vyžadovaly obrovské množství materiálu, lidské síly, času a peněz, tedy všechno to, čeho měla třetí říše stále méně. Reálný vojenský efekt těchto zbraní však byl minimální, protože se v praxi mohly používat jen proti městským aglomeracím, jelikož přesné zásahy vojenských cílů ležely zcela mimo jejich možnosti. Na straně „odvetných zbraní“ však nadále působila politická podpora z nejvyšších míst.

Reálné fungování třetí říše 

Tím opravdu „nejvyšším místem“ nebyl pochopitelně nikdo jiný než sám Adolf Hitler, jenž se (na rozdíl od spousty svých současníků) nikdy nebál technických novinek. Objektivně je třeba uznat, že někdy vsadil na správné nápady, mimo jiné v případě tankových vojsk. Avšak přinejmenším stejně často se nechal strhnout i k podpoře záležitostí značně pochybných, což dobře dokládají právě zbraně V-1 a V-2. Nacistický vůdce totiž mohl vypadat jako fanda moderní techniky, z hlediska znalostí však zůstal pouhým diletantem. To ostatně platilo i o většině dalších špiček Říše včetně šéfa Luftwaffe, který navíc neměl ani Hitlerovo nadšení pro nové technologie. 

Ve výsledku tedy Hermann Göring adekvátně nepodporoval (či přímo brzdil) mnoho slibných projektů včetně proudových motorů, řízených střel či radiolokátorů. Göringův přístup zároveň ilustruje další negativní trend typický pro třetí říši, která měla ve skutečnosti hodně daleko ke stereotypu o „pořádných Němcích“ a „germánském organizačním talentu“. V praxi šlo spíše o chaos, v němž nejrůznější osoby či instituce (složky Wehrmachtu, SS, nacistická strana, četné úřady atd.) neustále bojovaly o moc a zdroje. Zákonitě vznikaly organizační a kompetenční spory a docházelo ke zpožděním, zmatkům a plýtvání surovinami. To se hodně podepsalo například na raketovém programu, který původně začal v režii pozemních vojsk, ovšem postupně se dostal pod faktickou kontrolu organizace SS, respektive některých osob, které do jejich funkcí dosadil velitel této složky Heinrich Himmler.

Dobré nápady i slepé uličky 

Neutěšená situace v oblasti zdrojů se pak projevila zrodem některých projektů, které sice stále budí zájem a někdy i obdiv, ale ve skutečnosti byly projevem zoufalství. Typickým příkladem je program „lidové stíhačky“ (Volksjäger), nesmírně jednoduchého proudového stroje, jenž se měl dodávat v tisícových počtech pro rychle vycvičené piloty. 

Tak vznikl He 162 Spatz, který sice zasáhl do boje v posledních týdnech války, jenže reálně již nedokázal ovlivnit vůbec nic a zařadil se do dlouhého seznamu záležitostí, které začali studovat odborníci vítězných velmocí. Na těch zanechaly některé německé technické novinky opravdu ohromující dojem, což se týká mimo jiné naváděcích systémů a distančních zapalovačů protiletadlových raket, ale stejně tak experti zcela správně poukázali na nesmyslnost některých nápadů, např. gigantických tanků, jež by se na bojišti staly jen lákavými cíli. 

Technický výzkum třetí říše však nepochybně znamenal pro USA, Velkou Británii a SSSR těžko vyjádřitelný přínos. Jistě nejčastěji se hovoří o raketovém programu, ale veliký význam měly také například práce v oboru aerodynamiky, ponorek, dělostřelecké munice nebo už zmíněných naváděcích zařízení. Řada typů techniky, které se na obou stranách železné opony objevily v počáteční fázi studené války, tak více či méně čerpala z německých kořenů. Nezřídka je dokonce vyvinuli němečtí vědci, jimž Spojenci „odpustili“ dřívější práci pro nacistické impérium.