Zápalné prostředky: Smrt, kterou smlouvy nedovolují (2)
Ve válce a v lásce je prý dovoleno vše. Neplatí to ale úplně, alespoň pokud se některých druhů zbraní týče...
Oheň nepochybně představuje jednu z nejstarších zbraní vůbec. Po staletí se používal k lovu i boji, ale až ve 20. století se objevily skutečně moderně řešené zbraně založené na jeho využití.
V první světové válce se rozsáhle uplatnily plamenomety, tedy prostředky, jež pod tlakem vystřikovaly kapalnou zápalnou směs. Avšak plamenomety ukazované ve filmech většinou bývají repliky užívající plyn, a proto disponující velmi krátkým dosahem, kdežto opravdové armádní plamenomety s kapalinou mají dosah v desítkách metrů.
Smrtící fosfor
Jako první tyto prostředky použili Němci a nejprve se kvůli tomu dočkali odsouzení od států Dohody, podle nichž se jednotky s plamenomety skládaly z odsouzených zločinců. Byl to samozřejmě nesmysl, avšak propaganda zafungovala a Němce s plamenomety většinou vojáci Dohody nebrali (mimo jiné i kvůli samotné zbrani) do zajetí. Avšak záhy se tyto prostředky objevily i na druhé straně. Vedlejším produktem snahy vyvinout efektivnější zápalné směsi se stal napalm, v podstatě zhuštěný benzin, jehož některé podoby se vzněcují samy při pouhém styku se vzduchem.
Tuto vlastnost ale nejvíce projevuje bílý fosfor, jenž se používá také jako osvětlovací prostředek. Obdobné efekty a účely mají i mnohé jiné chemické sloučeniny (často na bázi kovů, mimo jiné hořčíku a hliníku), které mohou vyvíjet teploty někdy i několika tisíc stupňů Celsia a běžně dostupnými způsoby se nedají uhasit. Ty nejúčinnější patří mezi organokovové sloučeniny a jako zástupce lze jmenovat trietylaluminium. Válkou, která se zapsala do historie jako ta s nejrozsáhlejším uplatněním zápalných zbraní, je nepochybně ta ve Vietnamu, což pak vedlo ke snahám tuto kategorii zbraní aspoň trochu omezit.
Zákaz na papíře
Klasické „tlakové“ plamenomety se však již v současnosti užívají jen výjimečně, protože mají omezený dosah a mohou ohrozit i své uživatele. Na jejich místo nastoupily takzvané reaktivní plamenomety, zpravidla jednorázově použitelné bezzákluzové modely (nejčastěji deriváty ručních protitankových zbraní), jež vystřelují zápalné granáty. V roce 1983 ale začala platit Úmluva o některých konvenčních zbraních, které mohou působit nadměrné utrpení. Její III. protokol zakazuje užívat zápalné bojové prostředky proti civilním, případně proti vojenským cílům způsobem, který by ohrožoval civilisty.
Každopádně ale definuje zápalné zbraně způsobem, jenž trochu připomíná onu formulaci o otravných střelách z Haagu. Dle protokolu se totiž jedná pouze o ty, u kterých je zápalný účinek primární, a tudíž se netýká například kouřových a osvětlovacích střel. Munice s bílým fosforem se tedy dosud často uplatňuje, a to leckdy i s evidentním (ačkoli otevřeně nepřiznaným) úmyslem zapalovat.
Nesmrtelný napalm
Řada debat se týká takzvaných termobarických (nebo také palivo-vzdušných) zbraní, které jsou založené na explozi velkého oblaku aerosolové výbušniny a mívají i silné zápalné účinky. Podle mocností, které je dnes používají (zejména USA a Rusko), se ale jedná primárně o výbušné prostředky, které tedy protokolu oné smlouvy nepodléhají.
Proti ryze vojenským cílům se zápalné zbraně užívat smějí a občas k tomu dochází. Například americké síly během invaze do Iráku v roce 2003 použily proti irácké armádě směs příbuznou napalmu, avšak z oficiálních prohlášení vyplývala úporná snaha popírat, že by skutečně šlo o kontroverzní napalm.
