Zakázané zbraně: Smrt, kterou smlouvy nedovolují (1)

Konflikty v Sýrii či na Ukrajině přinesly spoustu zpráv o (údajném) nasazení zbraní, které se řadí mezi „zakázané“, respektive je omezují mezinárodní smlouvy. Na prvním místě se zde jedná o chemické bojové prostředky, tedy bojové chemické látky, ale současnost i nedávná minulost jsou plné řady dalších vojenských výrobků a technologií, na něž se vztahují právní regulace. Pořád ale platí, že smlouvy mají takovou váhu, jak silná je vůle „hráčů“ je podepsat nebo dodržovat. Proto zřejmě nepřekvapuje, že pod nejednou takovou smlouvou dosud chybějí podpisy hlavních mocností a že se téměř všechny takové dohody dočkaly také porušení. A nelze asi realisticky očekávat, že by se situace měla v tomto smyslu změnit. 

Od trojnožky po nukleární zbraně

První pokusy o zákaz nových vojenských technologií náležejí dokonce už do středověku. Papež Inocenc III. v roce 1136 vydal bulu, jež lučištníkům zakazovala používat trojnožku, která hodně přispívala k přesnosti střelby. O tři roky později byl na lateránském koncilu přijat zákaz užívat kuše, a to pod trestem exkomunikace z církve. Avšak jistě stojí za zmínku, že se to vztahovalo pouze na užívání mezi křesťany navzájem, nikoli v bojích proti muslimům. Určitě též nepřekvapí, že se tento zákaz široce porušoval, byť faktem zůstává, že střelci s kušemi se často nebrali do zajetí. Následně se objevilo též úsilí zakazovat tehdy absolutně revoluční novinku, již představovaly zbraně na bázi střelného prachu, která však neměla šanci na úspěch.

Platilo, že technický pokrok se nedá zastavit žádným, i když dobře míněným zákazem. Změna se proto dostavila až na konci 19. století, kdy se začaly objevovat systematické snahy omezit některé bojové prostředky, jejichž účinky proti lidem byly považovány za nehumánní. Nakonec prošla regulace trojice druhů zbraní hromadného ničení, tedy zbraní nukleárních, chemických a biologických; dnes tedy funguje trojice smluv, jež u první kategorie omezuje šíření a u zbylých dvou nařizuje likvidaci a zakazuje další vývoj a výrobu. Vedle toho ale existují další smlouvy, jež tak či onak omezují některé další specifi cké kategorie vojenské techniky.

Závislost na ochotě velmocí 

Zákazy se proto týkají například nášlapných protipěchotních min, kontejnerové munice, zápalných zbraní, oslepujících laserů nebo zbraní ve vesmíru. Je však nutné upozornit, že k řadě těchto smluv se hlavní vojenské mocnosti nepřipojily, a proto pro ně nejsou závazné. Spíše groteskně působí v tomto směru snahy úplně zakázat kosmické zbraně, neboť je vesměs podporují jen státy bez kosmických programů (platí tudíž jenom smlouva z roku 1967, jež se označuje jako Outer Space Treaty a nedovoluje umisťovat do kosmu jaderné zbraně).

Jakýkoli smluvní zákaz je jen tak silný, jak silná je ochota smluvních stran se jím opravdu řídit. Proto se nelze divit, že většina takových dohod již byla porušena, když některá země došla k závěru, že přínosy tohoto porušení jsou hodnotnější než případné sankce. A samozřejmě nelze přinutit velmoci, aby dohody podepsaly a dodržovaly, pokud samy nechtějí. Cynici (či realisté?) často říkají, že četné „slabé“ země usilují o smluvní zákaz určitých zbraní pouze kvůli tomu, že si je samy nemohou dovolit.

V současné době lze pozorovat snahy o omezení autonomních zbraní (označovaných i za „roboty-zabijáky“), dnes zejména bezpilotních letadel. Je však asi dosti naivní se domnívat, že by hlavní mocnosti přistoupily na nějaké zásadní omezení této (vojensky velmi efektivní) kategorie techniky. Už řadu staletí trvající „závody“ mezi technikou na straně jedné a etickými výhradami na straně druhé tak pokračují.

Kontroverzní expanzní střely

Ve filmech či knihách se občas mluví o střelách „dum-dum“. Původně se jedná o jméno města v Indii, kde měli Britové zbrojovku, jež v 19. století vyvinula nový druh kulky. Ta měla dutou špičku, což po zásahu způsobilo, že se střela „rozplácla“, což pochopitelně dramaticky zvýšilo její ranivý účinek. Oficiálně se takové střely označují nejčastěji jako expanzní a vedle duté špičky lze podobných účinků dosáhnout tím, že střela má měkkou špičku a je pouze částečně pokryta tvrdým pláštěm (odtud další známé označení „poloplášťová střela“).

Kromě tovární výroby se nabízí možnost upravit již existující kulku, aby měla expanzní efekt, a to zpravidla naříznutím její špičky. Ve všech případech však dojde k tomu, že vstupní otvor do těla je malý, zatímco výstupní může být obrovský, protože expandující střela vytrhává velký kus tkáně. Právě proto byly takové střely zakázány Haagskou úmluvou z roku 1899 jako nehumánní, avšak pouze při použití v mezistátních konfliktech. Velkého rozšíření naopak doznaly mezi lovci, protože bylo naopak konstatováno, že maximální zranění způsobí rychlejší usmrcení (a tedy menší utrpení) zasaženého zvířete.

Německo v první světové válce tvrdilo, že armády států Dohody navzdory zákazu kulky „dum-dum“ užívají, jednoznačný důkaz o tom však neexistuje. Faktem ale zůstává, že se v řadě armád uplatňovaly i některé druhy střeliva z velmi měkkého kovu bez pláště, u nichž existovala nemalá pravděpodobnost, že po zásahu dojde k určité expanzi. V současné době lze na klasické expanzní střely u vojáků narazit už jenom vzácně, a to jednoduše proto, že střelivo dnešních útočných pušek zaručuje daleko vyšší účinnost.