Zákoutí českých hor: Tajemné jizerské Iseriny

V letní sezóně lákají Jizerské hory k pěším túrám a cyklistickým vyjížďkám, v zimě se díky desítkám kilometrů dobře udržovaných lyžařských stop stávají opravdovým rájem běžkařů. A protože tu sněhu bývá někdy víc než dost, nezřídka se stane, že některé oblasti jsou pak na čas odříznuté od „zbytku“ světa.

Zimním kouzlem doslova hýří i mnohá zákoutí mezi pramennými bystřinami Jizery a jejího prvního přítoku Jizerky se třemi horskými osadami po obou stranách české a polské hranice – Jizerkou, Velkou Jizerou a Orle. Těm se tu pro zdůraznění jejich svébytného rázu a půvabu někdy říká Tři Iseriny.

Po toku Jizery a Jizerky

Podivným slovem iserin, pocházejícím z někdejšího německého názvu Jizerky, se neoznačovaly jen osady, ale také unikátní odrůda nerostu ilmenitu, která se zde spolu s některými dalšími drahými kameny kdysi hojně nacházela. „Tři Iseriny“ se navíc jmenuje poutavá kniha M. Nevrlého, O. Simma a J. Pikouse (vydaná roku 2006) a také naučná stezka, která spojuje nejzajímavější místa v okolí tří výše zmíněných horských osad.

Krajinné partie horních toků Jizery a Jizerky si jsou v mnohém podobné. Obě bystřiny vytékají z náhorních rašelinišť a posléze se vinou poměrně širokými údolími, jimž se místně říká „louky“. Malou Jizerskou loukou přitéká Jizerka ke stejnojmenné osadě, Velkou Jizerskou loukou se zase klikatí horní tok Jizery, sledovaný česko-polskou státní hranicí. Obě údolí navzájem odděluje táhlý a převážně zalesněný Střední jizerský hřbet.

Kolem Pytláckých kamenů

Asi nejvhodnějším výchozím místem k malebným a v zimě snad i trochu tajemným partiím kolem Jizerky a Jizery je horská osada Jizerka „na konečné“ silniční spojky od Horního Polubného. Cesty s lyžařskými stopami se odtud rozbíhají doslova na všechny strany a k nejatraktivnějším z nich patří červeně značená trasa, přecházející podstatnou část Středního hřbetu. Jeho vrcholové části mnohde zdobí bizarní scenérie žulových skal a otevírají se odtud i pěkné výhledy do okolních horských partií.

Hřbet vrcholí Jelení strání (1 018 metrů n. m.) a zčechranou skupinou Věžních skal. Poblíž minete menší a už „neviklavý“ Viklan, ale mohutností i členitostí vyniká především hradba Pytláckých kamenů. Pojmenování dostala podle legendami opředeného jizerskohorského pytláka Hennricha, který tu před dvěma staletími přebýval a měl skrýše mezi skalními bloky. K pozoruhodným útvarům v okolí patří i pěkně tvarovaná skalka, přiléhavě zvaná Houba, ale červeně značená hřebenovka se jí vyhýbá a pokračuje kolem chráněného rašeliniště Jizery k turistickému rozcestníku na Předělu. Odtud se lze vrátit do Jizerky po některé z běžkařských tras.

Kopec s miniaturou varhan

Působivou dominantou Malé Jizerské louky a osady Jizerka je strmá hora Bukovec (1 005 metrů n. m.). Z horní části osady ji přechází trasa již zmíněné naučné stezky, ovšem v zimě jde o úsek poměrně náročný. Mezi všemi jizerskohorskými vrchy je Bukovec z geologického hlediska ojedinělou a vskutku pozoruhodnou výjimkou. Na rozdíl od výhradně žulového okolí jej tvoří tmavá vyvřelina čedič, svědčící o dávné (třetihorní) sopečné činnosti.

O Bukovci jakožto o sopce lze ovšem hovořit jen se značnou výhradou – kopec je totiž už „jen“ pozůstatkem buď protáhlého žilného tělesa, nebo přívodního lávového komínu. Čedič vystupuje přímo na vrcholku, kde zaujme i typickou sloupcovitou odlučností, jakousi miniaturou známých „kamenných varhan“. A protože je zdejší bukový prales v zimě bez listů, oceníte odtud i pěkný výhled do okolí.

Od soutoku do Polska

Strmý severní svah Bukovce vás bude provázet i tehdy, pokud se z Jizerky vydáte kolem stejnojmenné říčky k polské státní hranici. Až v tomto sevřeném údolí, procházeném žlutým značením a v zimě i běžkařskou stopou, se dosud poklidný tok Jizerky změní v prudkou bystřinu s balvanitým řečištěm a peřejemi. Na východním úpatí Bukovce pak její pouť končí vtokem do větší „sestry“, řeky Jizery.

Partie při soutoku patří k nejpůvabnějším v celém pohoří a návštěvníkům zde dobře slouží Karlovský most, přes který lze přejít – pod dohledem sošky sv. Jana Nepomuckého – nejen řečiště Jizery, ale též státní hranici a vydat se za zbývajícími „Iserinami“ na polské území.

Místo školy osamocený hostinec

Jestliže to od Karlovského mostu vezmete proti hraničnímu toku Jizery, tak se asi po dvou kilometrech přiblížíte do širokého údolí Velké Jizerské louky. Je posazeno mezi táhlými pásmy – polským Vysokým hřbetem s nejvyšší kótou celého pohoří Wysokou Kopou (1 126 metrů n. m.) a českým Středním hřbetem se zdaleka nápadnou hradbou Pytláckých kamenů. Velká Jizerská louka, na níž kdysi byla rozseta stavení horské vísky Velká Jizera (Wielka Izera – dříve Gross Iser), má podobný ráz jako okolí naší Jizerky – jen typickou křivku kopce Bukovce bychom tu hledali marně…

V tomto až nostalgicky poklidném zákoutí je těžké uvěřit, že kdysi i na této „Iserině“ panoval čilý ruch. Z několika desítek stavení však 2. světovou válku a poválečné události přečkalo jen jediné, sloužící dnes jako horský hostinec (Chatka Górzystów). Uvnitř hostince, který je od Karlovarského mostu vzdálen asi šest kilometrů, čeká návštěvníka překvapení v podobě regálů s knihami, dobovými obrazy a různými předměty, ponechanými jako upomínka na dobu, kdy tu byla škola. Velká Jizera je i významnou křižovatkou turistických a lyžařských tras, z nichž nejužívanější pokračuje přes horské sedlo do lázeňského střediska Swieradów Zdrój.

Na prahu běžkařského ráje

Od soutoku Jizery a Jizerky to přes Karlovský most je asi jen kilometr také k poslední z Iserin – horské osadě Orle. Ani z této někdejší sklářské a dřevařské usedlosti se do nynějška mnoho nezachovalo. Oblíbenou zastávkou je tu horská hospůdka na místě někdejší hájovny, poblíž které asi nepřehlédnete bílý křemenný balvan se soškou skláře. Před nedávnem tu byly do země zasazeny i poněkud neobvyklé sluneční hodiny s kamenným gnómonem.

Z Orle zbývá zhruba čtyři kilometry do vesničky Jakuszyce, rozprostřené v polské části horského sedla nad Harrachovem. Tyto pasáže táhlých hřbetů a zvlněných plání na rozmezí Jizerských hor a Krkonoš ožívají hlavně v zimních měsících, kdy se díky desítkám kilometrů výborně udržovaných stop stávají skutečným eldorádem běžkařů. Lyžařský areál se nachází v bezprostřední blízkosti státní hranice a je tedy dobře dostupný i z naší strany. U frekventované silnice z Harrachova se dá dobře zaparkovat a vlakovou zastávku zde má také horská železnička z Kořenova a Harrachova do podhorské Szklarske Poręby.

Připomínka „drahokamové horečky“

Jizerské hory kdysi patřily k proslulým nalezištím drahých kamenů. Zvláštní postavení mezi nimi měly rozličné odrůdy vzácných minerálů, rýžované v naplaveninách horských bystřin, zejména pravostranných přítoků horního toku Jizerky. Ve středověku, zejména pak v 16. století, dosáhl jejich věhlas takových rozměrů, že i v tomto obtížně přístupném terénu vyvolal nefalšovanou „drahokamovou horečku“.

TIP: Drsné kouzlo střechy Evropy: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník

O unikátním iserinu, což je odrůda minerálu ilmenitu (oxid železnato-titaničitý), se zmiňuje už text článku, ale z evropského hlediska byly nejvýznamnější nálezy drahokamových odrůd korundu (oxid hlinitý, po diamantu druhý nejtvrdší nerost) – černý korund, bezbarvý leukosafír, rudý rubín a především modrý nebo modrozelený safír. Četné nálezy tohoto jinak velice vzácného kamene zde daly jméno jedné ze zdrojnic Jizerky – Safírovému potoku, jehož tok je však součástí chráněného území (národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky) s přísným zákazem sběru, natož pak rýžování veškerých nerostů.