Zakázaná láska: Osudový příběh Elišky Kateřiny Smiřické a mladého kováře

Východočeští Smiřičtí ze Smiřic patřili k opravdu starobylým rodům. Jejich dynastie vznikla již někdy v období husitských válek a díky podnikavému smýšlení některých členů se jí postupně podařilo nashromáždit slušný majetek a získat vysoké společenské postavení. Když pak roku 1607 zakoupil Zikmund II. Smiřický kumburské panství a s ním i Jičín a přičleněné vesnice, stal se rázem nejbohatším českým šlechticem v okolí.

Jak se rodí skandál

Po jeho smrti zůstalo pohádkové dědictví, které získal prvorozený syn Jaroslav II. Ten o necelé tři roky později zemřel pravděpodobně na tuberkulózu a jmění přešlo na nejmladšího Albrechta Jana. Prostřední z bratrů Jindřich Jiří se totiž narodil jako mentálně zaostalý. Ovšem ani Albrecht se z dědictví neradoval dlouho a v pouhých třiadvaceti letech zemřel.

Zbyly tedy jen dvě ženy. Dříve narozená Eliška Kateřina a benjamínek Markéta Salomena. Za běžných okolností by veškeré majetky spadly do klína starší ze sester, ale právě tomu se Markéta pokusila zabránit. Neváhala přitom vytáhnout na světlo skandál, který se rodina snažila tutlat.

Ošklivá panna

Přesuňme se tedy zpět v čase, do doby, kdy měla Eliška Kateřina pouhých sedmnáct let. Mladičká dívka vynikala vzděláním a inteligencí, měla ovšem hrb a krásy moc nepobrala. Její matka Hedvika z Házmburka byla osoba chladná a odměřená a dceři její nedostatečné půvaby bez skrupulí předhazovala. Jednoznačně upřednostňovala půvabnou Markétu a nijak se s tím netajila.

Dobové prameny Elišku popisují jako sexuchtivou dračici, možná však byla jen nešťastná. Každopádně nacházela zalíbení v mužích neurozené krve, což tehdejší společnost nepřipouštěla. Údajně se „nevhodně“ zamilovala hned několikrát, ale teprve s kovářem Jiřím Wagnerem došla její láska konečně naplnění.

Pochopitelně se nemohli scházet veřejně, a tak šlechtična záměrně poškozovala vybavení své komnaty, aby je řemeslník musel chodit opravovat. Komplicem jí byla věrná služebná Eva Hlavatá, přes kterou si oba domlouvali schůzky a posílali zamilovaná psaníčka. A právě to poslední se jim stalo osudným. Dostalo se totiž do rukou správce panství, který vše ještě za tepla běžel požalovat hlavě rodu Zikmundovi II.

Vše prozrazeno

Aby toho nebylo málo, právě v tomto dopise Eliška nejen poskytla jasný důkaz o zakázaném vztahu, ale dokonce i o plánovaném útěku, který by rodinu jistojistě nadlouho politicky znemožnil. Za mřížemi nakonec skončili jak Jiřík a služka Eva, tak i sama šlechtična. Nejprve byla držena ve sklepení na Hrubé Skále, později ve věži hradu Kumburk. Přesto o dědická práva nepřišla.

Provinilá žena nakonec strávila za mřížemi dlouhých dvanáct let, dokud ji ze žaláře neosvobodil urozený Ota Jindřich z Vartemberka a nepojal ji za svou manželku. Tento rytířský čin byl nejspíš více než dobrosrdečností motivován vyhlídkou na rodový majetek, který měla zdědit. Tehdy ale do příběhu vstoupila Markéta Salomena podporovaná manželem Jindřichem Slavatou z Chlumu a Košumberka s plánem sestru diskreditovat. Jako pojistku převzala poručnictví nad slabomyslným Jindřichem Jiřím.

Sex, slzy a skandál

Mladší ze sester zinscenovala proces, který by mohl směle konkurovat dnešním bulvárním kauzám. Kovářova výpověď zacházela do nejmenších detailů a udělala z něj dokonalou oběť zhýralé šlechtičny: „Já potom, když ona mne tak vždycky objímala, také jsem ji objímal; jak jest ona mně činila, tak jsem jí také činiti musil. Naposledy z toho objímání přišlo, že jest mi Eliška Kateřina šlechtična za ňadra za častý sahala, předně za ňadra, potom skrze kalhoty až právě k přirození.“

Těžko dnes určit, nakolik byl v celé kauze Jiří Wagner zapojen skutečně proti své vůli. Je téměř jisté, že se velmi bál, ale možná byla jeho výpověď podpořena i nějakou finanční výpomocí od Markéty Salomeny. Soud vycházel z ustanovení zemského zřízení, které potvrzovalo ztrátu majetkových nároků v tom případě, „že by která panna panenství svého nezachovala, a to se v pravdě shledalo, má konečně svuoj díl a statek, k kterémuž by koli spravedlnost měla, ztratiti“.

Tragický výbuch

Než se však celé soudní řízení vyřešilo, Eliška Kateřina s manželem obsadili své majetky a usadili se na zámku v Jičíně. Tam dorazili 1. února 1620 královští komisaři vedeni Jindřichem Slavatou ve snaze vše zabavit. Eliška Kateřina ovšem rozhodně neměla v úmyslu vzdát se svých nároků. Nejprve dala zavřít městské brány, a když se tyto podařilo úředníkům překonat, hájila objekt za pomoci najatého vojska.

Celé obléhání skončilo obrovskou tragédií. Mezi pátou a šestou hodinou večerní otřásla Jičínem a okolím série explozí. Při výbuchu přišla o život jak Eliška Kateřina, tak i manžel její sestry Jindřich Slavata. Podle Pavla Skály ze Zhoře zemřelo na čtyři desítky lidí a dalších 14 bylo těžce zraněno. Kromě samotných zámeckých sloužících a najatých žoldnéřů zaplatili prý životem zejména zvědaví měšťané, které přilákala nezvyklá situace a nacházeli se tak příliš blízko ohnisku detonace. Podlahy i stropy zámku byly nenávratně poškozené, západní arkýř se zhroutil a část vnější zdi se vyvalila do ulice. 

Co přesně se tehdy ve sklepení plném střelného prachu stalo, se už nejspíš nikdy nedovíme. Všichni očití svědkové totiž na místě zahynuli. Přesto se ihned poté začaly šířit zvěsti, že sudy s výbušninou odpálila sama Eliška Kateřina. Smrt prý pro ni byla přijatelnější než případný návrat do vězení na Kumburku.

Manžel zesnulé Elišky Ota z Vartemberka přežil jen díky tomu, že ho zrovna Fridrich Falcký odvolal do Prahy. Tam byl následně zatčen, ale podařilo se mu utéct do Saska. Všechen majetek tak přešel do vlastnictví čerstvě ovdovělé Markéty Salomeny. Ovšem ani jí příliš štěstí nepřinesl. Po bitvě na Bílé hoře musela jako nekatolička odejít ze země a slaboduchého Jindřicha Jiřího vzala do exilu s sebou. Nejspíš doufala, že až se situace trošku uklidní, bude moci o zabavené majetky znovu požádat.

Nepočítala ale s tím, že se objeví vypočítavý příbuzný, kterým nebyl nikdo jiný než sám Albrecht z Valdštejna (jeho matka byla totiž sestřenicí Zikmunda Smiřického). Nekorunovaný český král se domohl poručnictví nad Jindřichem Jiřím, aby pak mohl jeho jménem vyžadovat navrácení rodového jmění. Sotva se však bohatství zmocnil, nebohého šlechtice uvěznil na zámku Hrubá Skála a ten zde sám a opuštěný roku 1630 skonal. S ním po meči vymřel i kdysi mocný a bohatý rod Smiřických.

Ohlasy skandálu v literární tvorbě

Zatímco dnes by asi o pikantním skandálu psali senzacechtiví novináři, v dobách minulých se aféra promítla do lidové slovesnosti. Do současnosti se nám zachovala kramářská píseň z 18. století, která natolik učarovala Ladislavu Stroupežnickému, že ji zakomponoval do hry Naši furianti.

„Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína, a v tom zámku
jest ovčáček má překrásnýho syna. 

A v tom zámku jedna panna,
ta ovčáčka milovala, psala jemu
v tajnosti, plné srdce radosti.“

Text byl značně zromantizován, z kováře se stal pastorální ovčáček a láska dvou milenců byla opěvována, a nikoli zatracována. Krásným zámkem je pak míněn tehdy již pustnoucí Kumburk, ze kterého dnes zbyly pouhé trosky.