Záblesky krutého středověku: Zákopové bijáky na frontách Velké války
Píše se 11. duben 1915. Padesát mužů z německého záložního pluku č. 110 překvapivě vpadá do britských zákopů a po krvavé bitce odvléká 29 zajatců. Někteří z Němců budí mezi Brity úžas – na hrudi mají kovové pláty a v rukou bijáky s okovanou hlavicí
Během krutých pozičních bojů první světové války se hledaly rozmanité cesty, jak zvýšit útočnou sílu pěchoty hnané do labyrintu zákopů, zátarasů a bunkrů protivníka. Proto ve výzbroji stoupalo množství útočných nožů a dýk, krátkých, původně jezdeckých karabin, ručních granátů, plamenometů, lehkých zákopových děl malé ráže kolem 37 mm, minometů a granátometů, později prvních přelomových „strojních pistolí“ (samopalů). Kvůli nutnosti bojovat z bezprostřední blízkosti se však sami vojáci snažili opatřit si improvizované prostředky.
Jako rytíři z dávných věků
Patřil mezi ně zákopový biják, používaný pro boj muže proti muži v těsných, hlubokých a křivolakých zákopech a dřevozemních krytech, když nebyla po ruce nabitá pistole a revolver. Zákopová válka tak v určitých momentech mohla připomínat středověké souboje. Rozmanité typy bijáků zpočátku zahrnovaly násady s hřebíky, zkrácené sekyry a šavle, často také nabroušené polní lopatky, u kterých míval přesně vedený úder fatálnější následky než poranění palnou zbraní.
Bijáky se později začaly v polních podmínkách vyrábět ve větších počtech. Odlišovaly se tvarem a materiálem rukojeti i násady (dřevo, ocel), stejně jako podobou hlavice (koule, krychle, hruška, různé typy ocelových korunek s hroty, výčnělky a podobně). Mnohdy šlo jen o plášť delaborovaného ručního granátu nasazeného na rukojeti ze dřeva. Po úvodních individuálních improvizacích a pokročilejší výrobě v polních dílnách se objevily i bijáky produkované průmyslově.
Krvavá jitřenka
Tento typ zbraně většinou nedostal u německých vojsk žádný oficiální název, i když se vyskytoval po celou válku, zejména ve výbavě úderných jednotek. Bijáky používali též rakousko-uherští vojáci, a to zejména na italské frontě, v hornatém terénu Dolomit a Julských Alp. V ozbrojených silách habsburské a hohenzollerské monarchie se pro bijáky vžila přezdívka „morgenstern“, tedy jitřenka či hvězda. Češi pro ně měli označení kropáč. Kromě pozičních prvoválečných bojů se již tyto účelové zbraně nepoužívaly, v armádě a skladech zbývající malé počty bijáků putovaly do šrotu.
TIP: Vojáci cvičí boj na blízko
Mezi sběrateli zaměřenými na předměty z Velké války se tyto zákopové improvizace vyskytují velice málo, a pokud ano, jde o ceněné exempláře. Jsou ale k vidění v expozicích některých muzeí, například ve slovinském Kobaridu. Určitou renesanci prožily bijáky ještě ve 20.–30. letech v Německu a USA. Za pouličních bitek v nestabilní Výmarské republice je používaly ochranné oddíly všech zúčastněných stran, nejen nacistů. Často po nich sahali též gangsteři v Chicagu. Brzy je však u nacistů i gangsterů nahradily vražednější zbraně a metody...
