Zabiják dinosaurů nebyl sám: Drtivý náraz pamatuje i západní pobřeží Afriky

Planetka, jež dostala název Chicxulub, vytvořila stejnojmenný kráter o průměru 180–260 km, pohřbený dnes pod stovkami metrů mladších hornin. Několik podobně starých útvarů už ovšem bylo hlášeno z různých míst světa: Šlo zejména o ukrajinský Boltyš, Silverpit v Severním moři, ruskou Usť-Karu a Šivu v Indickém oceánu.

Z uvedených kandidátů však pouze Boltyš, objevený při pátrání Sovětů po nerostném bohatství v 60. letech minulého století, obstál i při opakovaném datování. V současnosti předpokládáme, že jeho dopad a impakt chicxulubského tělesa dělilo nanejvýš několik stovek tisíciletí, podle jiného výzkumu pak dokonce asi jen dvě milénia. Nicméně zda boltyšský impaktor původně tvořil součást stejné mateřské planetky jako jeho větší „bratříček“, to s jistotou nevíme.

Pohřbený svědek

Nedávno se každopádně objevil další kandidát, který mohl původně patřit přímo k tělesu, z něhož vzešel i hlavní mexický impaktor. Je dokonce možné, že se jednalo o součást stejného asteroidu, jež se odlomila až krátce před nárazem nebo možná již při vstupu do zemské atmosféry. Tento úlomek měřící asi 400 metrů pak dopadl do mělkého moře nedaleko západního pobřeží Afriky. Dnes se kráter Nadir široký zhruba 8,5 km nachází pohřbený pod atlantickým dnem nejblíž západoafrickému státu Guinea, od jehož pobřeží ho dělí přibližně 400 km. Kruhovou strukturu překrývá sediment o mocnosti 300 metrů a nad ním spočívá ještě 900 metrů vody.

K objevení kráteru došlo spíš náhodou, když geolog Uisdean Nicholson z edinburské Heriot-Watt University se svými kolegy prohlížel mapy a snímky oceánského dna, pořízené původně pro účely pátrání po nerostných ložiscích. Díky zkoumání odrazu seismických vln odhalili badatelé nápadně kruhový objekt a ihned jej zařadili mezi potenciální impaktní krátery vzniklé vysokorychlostním dopadem vesmírného tělesa. Odpovídá tomu celkový tvar formace i s vyvýšenými okraji, přítomnost malého středového pahorku a také sedimentologické důkazy o deformovaných horninách v okolí. Odhadované stáří kolem 66 milionů let, s přesností několika milionů roků, pak z Nadiru učinilo ještě mnohem zajímavější cíl.

Příliš daleko

Lákavá představa, že se původcem kráterů Chicxulub a Nadir stala binární planetka, jejíž obě části dopadly takřka ve stejnou dobu, je velmi nepravděpodobná. Zmíněné lokality dnes od sebe leží asi 8 000 km, přičemž na konci druhohor šlo vzhledem k menšímu rozsahu tehdy ještě poměrně mladého Atlantiku zhruba o 5 500 km. Přesto se jedná o příliš velkou vzdálenost, než abychom mohli uvažovat o zásahu binární planetky. V takovém případě od sebe totiž vzniklé krátery dělí mnohem menší vzdálenost.

Pravděpodobněji se jeví scénář gravitačního roztržení jednoho většího tělesa, podobně jako v případě komety Shoemaker–Levy 9 v roce 1992. Gravitace Jupitera tehdy vlasatici s rozměrem asi 2 km roztrhala na více než dvě desítky fragmentů, které pak v červenci 1994 během několika dní na plynného obra postupně dopadly.

Se společným příběhem?

Další možnost zní, že kdesi v hlavním pásu asteroidů mezi oběžnými dráhami Marsu a Jupitera došlo ke srážce velkých planetek, načež se masa dceřiných fragmentů shodou okolností vydala směrem k Zemi. Jednotlivé objekty takového roje by v tom případě nedopadaly najednou, ale například i v průběhu několika milionů let. Popsané možnosti nahrává také existence 24 km širokého kráteru Boltyš na Ukrajině: Rovněž vznikl na konci křídy a podle některých odborných prací je asi o 650 tisíc let mladší než mexický Chicxulub.

Nikdy však nelze vyloučit ani poslední možnost, a sice že všechny zmíněné krátery vznikly v úzkém časovém rozpětí zcela náhodou a jejich původci nesdíleli žádnou společnou historii.

Studium pro budoucnost

Více informací o Nadiru by měly přinést výsledky výzkumu, který Nicholson a jeho tým plánují. Stejně jako v případě mnohem většího a slavnějšího Chicxulubu by chtěli vědci provést hluboké vrty do středu útvaru, a lépe tak pochopit způsob jeho zformování a zejména zpřesnit dobu vzniku. Původcem kráteru se stala planetka o podobné velikosti jako asteroid Bennu, objevený v roce 1999 a řazený mezi potenciálně nebezpečná tělesa. Jelikož existuje riziko, že by se mohl v budoucnu s naší planetou srazit, tvoří od roku 2016 cíl mise NASA s názvem OSIRIS-REx. V září se s vzorky odebranými z tohoto tělesa vrátil návratový modul sondy.

Potenciálně nebezpečná vesmírná tělesa a možnosti, jak odvrátit hrozbu jejich dopadu, se dnes intenzivně zkoumají, což má své opodstatnění: Impakt schopný vyvolat masové vymírání druhů nastává v průměru jednou za 100 milionů let. Nicméně k události nadirského druhu, jež může prakticky zničit území velkého státu, dochází každých 50–100 tisíc roků. Uvolnění energie mnohonásobně větší než při výbuchu hirošimské bomby pak provází dopad či explozi v atmosféře u těles o průměru několika desítek metrů, kde se frekvence výskytu pohybuje dokonce jen v řádu staletí. Ostatně stačí si vzpomenout na tunguzskou událost z roku 1908 nebo na čeljabinský meteor z roku 2013.