Osudná srážka na konci druhohor: Odkud přiletěl zabiják dinosaurů?
Zatímco mexický kráter Chicxulub představuje cíl četných výzkumů, samotné těleso, které ho před 66 miliony let vytvořilo, zůstává poněkud v jeho stínu. Ostatně není se čemu divit: Dopadající planetka při katastrofické události takřka zcela zanikla
V roce 1998 se v severním Pacifiku, v horninách z rozhraní křídy a kenozoika, podařilo objevit malý meteorit o průměru 2,5 mm. Zdál se být vhodným kandidátem na pozůstatek planetky, jež po srážce se Zemí vytvořila kráter Chicxulub. Nález se shodoval s výsledky chemického rozboru sedimentů z příslušného období. V roce 2007 pak trojice astronomů – z toho dva Češi, David Vokrouhlický a David Nesvorný – publikovala odbornou práci o možném původu vesmírného projektilu. Podle jejich závěrů šlo zřejmě o těleso z rodiny asteroidů Baptistina.
O čtyři roky později však domněnku zpochybnil astronomický výzkum: Na základě pozorování infračerveného teleskopu WISE vědci zjistili, že zmíněná rodina nevznikla před původně odhadovanými 160 miliony let, ale spíš jen před 80 miliony. Vzhledem k mechanice pohybu vesmírných těles tak můžeme původ chicxulubského impaktoru z uvedeného zdroje vyloučit. Dané objekty z hlavního pásu planetek totiž potřebují na cestu k Zemi – a následnou srážku – mnohem delší dobu. O možném původu impaktoru přitom svědčilo i chemické složení planetek z rodiny Baptistina: Dobře totiž odpovídá množství chromu v sedimentech z rozhraní křídy a paleocénu, což působilo slibně.
Pátrání pokračuje
Velký počet úlomků původního tělesa se v důsledku dráhové rezonance s Marsem a Jupiterem dostal postupně do vnitřnějších částí Sluneční soustavy a srážel se s tamními objekty. Kráter Chicxulub však výsledkem popsaných kolizí není – jak dokládají také infračervené a spektroskopické rozbory, podle nichž složení planetek rodiny Baptistina neodpovídá chemické stopě nalezené v sedimentech K-Pg.
Popsaný výzkum, který domnělý původ impaktoru vyloučil, ovšem zároveň označil nový potenciální zdroj osudového tělesa: rodinu asteroidů Flora, jež vznikla před více než 100 miliony let jakousi obří kolizí. Až donedávna se tak dané planetky považovaly za nejpravděpodobnější „kolébku“ chicxulubského tělesa.
Vzácná planetka
Nová studie, pod niž se opět podepsal astrofyzik David Nesvorný, přidala v roce 2021 další cenný pohled na možný původ „zabijáka dinosaurů“. Mělo se jednat o uhlíkatý chondrit, tedy o poměrně neobvyklého zástupce velkých impaktorů. Na druhou stranu bývá právě tento vzácný typ planetek zřejmě mnohem častěji původcem obřích kráterů o průměru nad 100 km. Pro „kořeny“ chicxulubského impaktoru mají autoři práce jednoduché vysvětlení: Šlo patrně o uhlíkatý objekt z kategorie „temných a primitivních“ asteroidů, pocházejících ze střední či vnější části hlavního pásu planetek kdesi za hranicí 2,5 astronomických jednotek, tj. 375 milionů kilometrů.
Podle nového výzkumu chicxulubský impaktor patrně netvořil součást žádné rodiny planetek. Tělesa s průměrem nad 5 km, vytvářející krátery na objektech s pevným povrchem, totiž s 80% pravděpodobností pocházejí z „vyděděného pozadí“ v rámci hlavního pásu.
Jen velká smůla?
Pozoruhodné výsledky přinesla také zjištění o přibližné době existence blízkozemních planetek, jejich distribuci a frekvenci výskytu v různých oblastech hlavního pásu i nejvnitřnější části Sluneční soustavy. Průměrnou dopadovou rychlost impaktního tělesa o rozměrech asteroidu z konce křídy odhaduje zmíněná práce na impozantních 20,3 km/s neboli 73 080 km/h.
TIP: Bez ničivých následků dopadu meteoritu by někteří velcí dinosauři zřejmě přežili
Zajímavější je ovšem zjištění, že k podobným událostem dochází ve skutečnosti mnohem vzácněji, než se dřív předpokládalo: Autorům vyšla statisticky jedna nikoliv za 100 milionů let, nýbrž za 250–500 milionů. Fatální srážka na konci druhohor tudíž představovala v podstatě neobvyklou záležitost s pravděpodobností pouhých 10–40 %, v závislosti na započítání méně běžného chemického složení impaktoru. Možná tedy měli dinosauři opravdu jen neskutečnou smůlu...
Jak velký je Chicxulub?
Ačkoliv se v dostupné literatuře stále objevují údaje o průměru kráteru v rozmezí 150–180 km, pravděpodobná je spíš hodnota o několik desítek kilometrů vyšší. Maximální odhady hovoří dokonce o 300–400 km, jsou však téměř s jistotou přehnané.
Rozloha obří impaktní struktury každopádně dosahovala nejméně 25 500 km², což odpovídá například celé Moravě a Slezsku. Akceptujeme-li pak maximální stále ještě reálný odhad průměru kráteru ve výši 240 km, dostaneme se – za předpokladu jeho téměř perfektního kruhového tvaru – na 45 200 km², čímž by se rovnal třeba Estonsku. Hovoříme přitom jen o samotném kráteru, nicméně zkáza se od místa dopadu šířila do všech stran a řádila na desítkách milionů kilometrů čtverečních tragicky končícího druhohorního světa.
