Za korunou do Věčného města: Druhá římská jízda Karla IV.

Karel měl rád staré ideály. Proto se mu nelíbilo, že papež přebývá kdesi ve francouzském Avignonu a ne v Římě. A proto se snažil, jak mohl, aby papeže do Říma navrátil. Nový papež Urban V. se dokonce tvářil, že by mu přesídlení ani moc nevadilo, a tak Karel opět rozjel diplomatickou hru, aby s ním návrat vyjednal.

Mocní odpůrci

Nová římská jízda měla mít několik cílů: dovézt papeže do Říma a zabezpečit mu tam jeho usídlení, ulevit severní Itálii od krvelačných žoldnéřských band a korunovat královnu Alžbětu Pomořanskou císařovnou. Ovšem na takovou výpravu se moc netvářili ani francouzští kardinálové, kterým se do nepohodlného Říma moc nechtělo, ani francouzský král, který byl zle tísněn Angličany a nechtěl ještě přijít o svůj vliv na papeže. Nebyla nadšena ani italská města. Jak příznivci papeže (Florencie), tak jeho odpůrci (Milán) se báli ztráty své dosavadní volnosti ve vládě nad svými územími.

Císař Karel přesto na říšském sněmu v roce 1366 vyhlásil svou druhou římskou výpravu. Pak se dlouho nic nedělo, Karel měl dost starostí se svojí zaalpskou částí říše a navíc asi čekal na vhodnější okamžik, jako obvykle. Papeži nakonec došla trpělivost a vypravil se do Říma sám, když mu bezpečnost zaručil i vůdce Miláňanů, Bernabo Visconti. Jakmile se však Urban dostal do Viterba u Říma, prohlásil Bernaba za nepřítele, který je viníkem nepokojů v severní Itálii a formoval proti němu další Ligu. A Karel se k ní připojil. 

Stará parta

Jenže Bernabo Visconti, jenž nedávno provdal svou dceru za Štěpána Bavorského z rodu tradičních císařových oponentů Wittelsbachů, začal v Říši tajně budovat proticísařskou koalici. Navíc Karlovi odmítli účast dva důležití říšští kurfiřté – trevírský a mohučský arcibiskup. To Karla zdrželo. Říšské odpůrce musel vystrašit vlastní vojenskou aliancí (takzvaným landfrýdem) a arcibiskupy uchlácholil určitými ústupky. Jakmile se královna Alžběta trochu vzpamatovala z nedávného porodu (14. únory 1368 se v Praze narodil Zikmund), sehnal Karel vojsko a vydal se na svou druhou cestu do Říma.

Doprovázeli ho přitom mnozí z přátel a druhů, kteří s ním prožili i první římskou výpravu – maršálek Bušek z Velhartic, kancléř a vojevůdce Jan ze Středy nebo mistr komory Zbyněk Zajíc z Hazmburka, a dostavilo se opět mnoho českých šlechticů včetně pánů z Rožmberka a z Hradce nebo Michaloviců. Po čas výpravy byl správcem Českých zemí ustanoven Jan Očko z Vlašimi (pražským arcibiskupem 1364–1378), schopný nástupce Arnošta z Pardubic. Zatímco Karel dlel ve Vídni, zaútočil Bernabo Visconti na Mantovu, tedy sídlo říšského vikáře. Takový útok dal Karlovi dostatečné oprávnění k tomu, aby hrdého Miláňana potřel jménem Svaté říše římské.

Válka s Bernabem

Jakmile císař dorazil do Udine, nabídl mu Bernabo smír. Karel odmítl. Měl na své straně Urbana V., který o několik dní později Bernaba zatratil jako kacíře. Karel s dvakrát větším vojskem než roku 1355 vyrazil k Mantově a mantovským napsal, že jim jde na pomoc se „svými Čechy“. Jenže císařští v nastalé válce nebyli úspěšní. Museli ustoupit od hradu Ostiglia, při čemž jich asi stovka utonula v Pádu, když Bernabo nařídil chytře provalit hráze na řece. Kvůli vedrům, smrdutým bažinám a nemocem se jim navíc nepodařilo dobýt ani Veronu.

Podruhé už se proto Karel jednáním nebránil. Bernabo slíbil zaplatit odškodné papeži, vrátit obsazené hrady Mantově a sloužit císaři se svými jezdci po dobu římské jízdy. Na to Karel rozpustil většinu svého vojska, jen některé oddíly ještě poslal zajistit Luccu a neklidnou Pisu. Ze Sieny pak už vedla cesta přímo do Říma, kde císař 21. října 1368 uvítal papeže Urbana V. O několik dní později se uskutečnila slavná korunovace Alžběty Pomořanské, jíž diadém vložil na hlavu sám papež Urban.