Yosemitský národní park: Svět velkých stromů a skal

Yosemitské údolí bylo sice prvními bělochy objeveno už v roce 1833, ale přesto o něm dalších zhruba dvacet let téměř nikdo nevěděl. Až roku 1851 sem vjel oddíl americké kavalerie, která pronásledovala prchající indiány. Vojáky zaskočila zdejší krása a nadšeně ji po návratu líčili ostatním. Roku 1857 pak byla v Yosemitech založena první osada a údolí se brzy stalo známé i turistům. A už za sedm let bylo místo prohlášeno parkem státu Kalifornie a roku 1890 „povýšilo“ na národní park. Oblast rozprostírající se na ploše něco málo přes 3 000 kilometrů čtverečních každoročně navštíví přes 3,5 milionu lidí.

Padlý Monarcha a další velikáni

Nedaleko za jižní vstupní branou do parku se nachází Mariposa Grove, největší sekvojový háj Yosemit. Roste tu asi 500 dospělých sekvojí obrovských, což jsou zřejmě největší živé organismy na Zemi. Můj přítel Aleš a já necháváme auto u jižního vstupu a dál jedeme kyvadlovým autobusem, který má za úkol odlehčit turistický nápor na zdejší přírodu. Za chvilku jsme na místě a ochotně se necháváme ohromit gigantickými sekvojemi. 

Hned na začátku hlavní stezky leží sekvoj přiléhavě nazvaná Fallen Monarch (Padlý Monarcha). Biologové předpokládají, že strom padl k zemi už před staletími. Odhalil tak kořenový systém, jenž rozhodně stojí za pozornost. Nesahá totiž hlouběji než tři až čtyři metry, což je na tak gigantické stromy až neuvěřitelně málo. Plytkost záběru do hloubky ovšem sekvoje vyrovnávají plošně, protože jejich kořeny mohou sahat až 45 metrů daleko od kmene.

O kus dál za Padlým Monarchou se k nebi pne Grizzly Giant, jedna z největších a nejstarších sekvojí Yosemit. Tento obr je vysoký 64 metrů a průměr jeho kmene dosahuje 8,5 metru. Na okolní dění shlíží už asi 1 800 let. Zcela mimořádným stromem je sekvoj pojmenovaná California Tunnel Tree (Kalifornský tunel), do níž byl už roku 1895 proražen tunel, kterým mohla projíždět koňská spřežení. Nyní se stromovým tunelem procházíme my. Je to jediný doslova vytunelovaný strom, který v tomto nadrozměrném háji ještě stojí. Druhý, Wawona Tree, kvůli takovému oslabení padl ve vichřici roku 1969. 

Sekvojovým hájem se procházíme asi tři hodiny. Prostě nejsme schopni toto úžasné místo opustit. Člověk si tu při pohledu do vzrostlých korun připadá jako mravenec.

Výhled na pohádkové údolí

Autobus nás od sekvojí odváží zpět k autu. Místo na spaní si najdeme hned před parkem, protože uvnitř lze spát jen v kempech, s čímž náš skromný rozpočet nekalkuluje. Ráno se ovšem vydáváme hned zpátky do parku, protože bychom rádi vyrazili na nějaký dvoudenní trek. Naše kroky vedou přímo do infocentra. 

„Velmi populární je trek na Half Dome, přičemž povolení a spaní v táboře je zadarmo. A už jsou jen tři poslední místa volná. Na Half Dome totiž denně může jen určitý počet lidí, víte?“

Trek je dlouhý téměř 26 kilometrů a celkové převýšení činí 1 600 metrů. „Tak my to berem,“ zarezervujeme si místa, dostaneme povolení a ručně kreslenou, velmi špatnou mapičku a jedeme do výchozího bodu – Yosemitského údolí. 

Cestou se zastavujeme na „povinné“ vyhlídce Tunnel View. Výhled odsud dolů do údolí opravdu stojí za to. Jako bychom se dívali do pohádky. V dálce vidíme i cíl našeho treku – Half Dome, jednu z dominant údolí. 

Vzhůru do panenské nádhery

Po sestupu dolů do údolí omrkneme vodopád Bridalveil Fall (Svatební závoj), jehož kapky se rozstřikují všude kolem nás, což je v tomto vedru velmi příjemné. Svlažováni mžením Svatebního závoje znovu obdivujeme místní nádhernou krajinu. Zelené louky jsou lemované žulovými skalisky a vodopády, údolím protéká řeka Merced. Zjišťujeme, že jeden úsek tohoto toku je možné sjet na člunu, a protože máme vlastní plavidlo, je plán na zítřejší den jasný! Teď ale dál po vlastních. Balíme se a hurá vzhůru do našeho dnešního tábořiště. Je to pořád do kopce, a čím se šplháme výš, tím míň lidí potkáváme. Cestou míjíme dva nádherné vodopády – Vernal Falls a Nevada Falls. Zvlášť ten první je určitě jeden z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla.

Za Nevada Falls je konečně rovinka a o další míli dál i náš tábor, který má kapacitu 30 lidí. Je, jak jinak, na krásném místě. Postavíme stan a jdeme se opláchnout k řece. Při pohledu kolem nám připadne neuvěřitelné, že dole v parku lidi platí za přeplněné kempy, zatímco tady, uprostřed nádherné přírody, stanujeme zadarmo. 

Když už začíná být zima, vrátíme se do tábora a rozděláme oheň v jednom ze dvou ohnišť. Kupodivu jsme u něj sami, a tak si v klidu na pánvičce osmažíme stejky, aby se nám zítra lépe šlapalo…

Bosky po skále

Vrcholem celého treku i dnešního dne je skála Half Dome (Polokopule), která ční 1 444 metrů nad Yosemitské údolí. Nadmořská výška nejvyššího bodu činí 2 693 metrů a tak není divu, že tato skalní dominanta je zdejší ikonou a výzvou pro mnoho turistů. Přitom zpráva z roku 1865 tvrdila, že vrchol je „naprosto nepřístupný a pravděpodobně jediný z význačných míst v Yosemitech, které nikdy nebylo a nikdy nebude vyšlapané lidskou nohou“. Jenže už v roce 1875 dosáhl vrcholu George Anderson a dnes se na kopuli Half Dome každý rok vydávají tisíce lidí. 

Podle mapky, kterou jsme dostali v infocentru, je z tábořiště na vrchol Half Dome už jen necelých šest kilometrů a něco málo přes 200 metrů převýšení, což zní pohodově. Všechny věci proto necháváme v tábořišti a vyrážíme jen nalehko. Bohužel až moc nalehko.

Ani jsme nesnídali, čehož začínám už v polovině cesty, kdy můj žaludek hlasitě protestuje, trpce litovat. Máme podezření, že údaje na mapě jsou trochu podhodnocené. Konečně vyjdeme z lesa a ocitáme se pod Half Dome, kde se jde přímo po skále. Slunce praží a já přestávám vnímat i nádherné výhledy do okolí. Teprve kolem jedenácté hodiny se konečně dostáváme před finální šplhání. Posledních asi 250 metrů se postupuje pomocí kabelů, které tvoří zábradlí úzkého chodníčku, jenž slouží pro cestu tam i zpátky. Je tady slušný frmol, což znamená, že spousta lidí má cestu na Half Dome a dolů naplánovanou jako jednodenní výlet. 

V žabkách, které mám na nohou od včerejšího rána, to hrozně klouže, a tak vyrážíme raději naboso. V pozdějších hodinách by to ale určitě nešlo, protože už teď je skála pod námi solidně rozpálená. Poslední úsek je nakonec zdolán a nám se otevřou opravdu nádherné výhledy, díky nimž zapomenu na hlad i na únavu. Pod námi se jako na dlani rozkládá celé Yosemitské údolí i pohoří Sierra Nevada. 

Znovu za hranice

Když se dostatečně pokocháme neskutečným výhledem, vydáváme se na cestu dolů. Lidí přibývá a zdolat tenhle krátký úsek zabere dost času, protože „kamenný chodníček“ je úplně ucpaný. Někteří lidé navíc mají ferratový set s dvěma karabinami a neustále jsou připnuti k nataženým kabelům, což průchodnosti zrovna neprospívá. Přes lidský řetěz se ale nakonec probojujeme a chvíli zdola pozorujeme to hemžení. Pak vyrážíme zpět do kempu, ještě před sebou máme dost kilometrů. S žabkama na nohách pořád budím rozruch, protože všichni kolem mají bytelné trekovky. I v téhle vzdušné obuvi jsem ale kolem půl druhé zase v táboře.

Vykoupeme se v řece a hlavně se konečně najíme. Pak razíme dolů, tentokrát stezkou John Muir. Ještě se naposled pokocháme výhledy u vodopádu Nevada Falls a pak už jen klesáme. U auta jsme kolem páté, což znamená, že na sjezd řeky dnes můžeme zapomenout. Zvažujeme, zda Yosemity už úplně opustit, ale to se mi ještě vůbec nechce. Všechny kempy jsou ovšem plné, a tak musíme znovu odjet za nejbližší hranice parku a zítra se zase vrátit. Jenže na každém místě, kde by se dalo přespat, je cedule se zákazem kempování. Nakonec nám správce jednoho z kempů ukáže přes řeku, kde je sice zákaz rozdělávání ohně, ale žádná cedule se zákazem kempování. Hurá, máme kde spát!

Rozloučení s řekou a vodopády 

Ráno se vracíme. „Odskočili“ jsme si asi tak 60 kilometrů daleko, ale s tím se musí počítat. Aspoň že benzín je tu oproti Čechám mnohem levnější. Auto zaparkujeme na místě, kde budeme později s lodí přistávat, a i se člunem se autobusem necháme hodit k mostu Stoneman Bridge. Tady nafoukneme člun a spustíme jej na vodu. Máme opět krásné počasí a nad námi se tyčí Half Dome, který zřejmě odevšad působí impozantně. Cestou se koupeme a zastavujeme na místních plážích. Vypadá to, že místní půjčovny lodí tu mají dobrý byznys a různých plavidel je kolem nás spousta. Jsme svědky i toho, jak jedna parta svým člunem najede na větve a píchne, což jim plavbu značně prodlouží. Nám celá cesta i se zastávkami zabere asi tři hodiny. Zajet si kvůli téhle plavbě těch 60 kilometrů rozhodně stálo za to!

TIP: Dálkový pochod John Muir Trail: Tři sta horských kilometrů

Naší cestě ještě ovšem není konec. Většina zdejších vodopádů patří mezi nejvyšší v Americe a všechny předčí Yosemite Falls, třístupňový vodopád, vysoký celkem 739 metrů. Ten je nejen nejvyšší v Americe, ale i šestý nejvyšší na světě a my se k němu kolem řeky vydáme. Spousta turistů se mačká na vyhlídce, odkud je vidět jen spodní část – Lower Yosemite Falls. My popojdeme lesíkem a obdivujeme vodní záclony z místa, odkud můžeme pozorovat celý vodopád. Navíc tu jsme sami. Teď už můžeme s klidným svědomím (i když si uvědomujeme, že jsme neviděli zdaleka vše) úžasný park opustit. Nasedneme do auta a začínáme šplhat k severnímu vstupu do parku. Cestou se ještě naposledy pokochám pohledem na celé údolí, na vodopády a skaliska, na zelené lesy a klikatící se říčku Merced. Snažím se vrýt si ten pohled do paměti a nikdy ho nezapomenout…