Vzdor panské jednoty: Proč se šlechta vzbouřila proti králi Václavu IV.
Rostoucí sebevědomí šlechty vyústilo v pozdním středověku v zakládání panských jednot, které v určitých obdobích stále směleji konkurovaly kolísající panovnické moci. Za jakých okolností vznikly?
Po vymření přemyslovského rodu a s nástupem lucemburské dynastie, která vstoupila do cizího českého prostředí, využila domácí šlechta nevýhodné pozice mladičkého Jana Lucemburského (vládl 1310–1346) a vymohla si na něm významné ústupky. Došlo k tomu hned při jeho nástupu na český trůn v roce 1310 a znovu o osm let později v takzvaných Domažlických úmluvách. Samostatnou kapitolu pak v tomto období představoval vzrůst moci českého pána Jindřicha z Lipé, který byl až do své smrti v roce 1329 vlivem Janovy časté nepřítomnosti v zemi jakýmsi nekorunovaným českým králem.
Janův syn a nástupce Karel IV. (vládl 1346–1378) dokázal po dobu své vlády s panským stavem poměrně úspěšně vycházet cestou kompromisů. Ani on však nemohl prosadit vše, co chtěl. Výmluvným příkladem může být jím navrhovaný zemský zákoník Majestas Carolina, který pro odpor pánů nechal raději stáhnout a předstíral, že podlehl plamenům. Avšak již za Karlova nástupce Václava IV. (vládl 1378–1419) se napětí mezi panovníkem a panským stavem vyhrotilo natolik, že došlo poprvé ke vzniku organizované opozice nazvané panská jednota.
Únosci a věznitelé krále
Příčinou první velké otevřené vzpoury příslušníků vyšší šlechty proti stávajícímu panovníkovi byla jejich dlouhodobá nespokojenost se způsobem vlády českého a římského krále Václava IV., a to jak doma, tak v říši. Podle mínění pánů Václavova liknavost a neschopnost vládnout poškozovala samo české království. Král se skutečně dopouštěl mnoha chyb, které zemi nijak neprospívaly. O domácí politiku se nijak zvlášť nestaral a říšský trůn vyloženě chřadl. Pánům byla trnem v oku ještě další věc: Václav se od počátku obklopoval nižšími šlechtici, rozdával jim vysoké dvorské úřady, náležející za běžných okolností pánům, a okatě je věnčil svou přízní.
Jádro panské opozice tvořili Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich z Hradce a Ota z Bergova. Ti spolu s šesti dalšími pány založili na jaře roku 1394 panskou jednotu. Oficiálně proklamovaným cílem jejich svazu bylo zajistit „zemské dobré“, tedy blaho v zemi. Původně nemělo jít o žádnou přímou rebelii, avšak situace nakonec dospěla tak daleko, že příslušníci jednoty Václava 8. května 1394 na cestě z hradu Žebráku do Prahy zajali. Internovali ho nejprve na Pražském hradě, pak v Krumlově a nakonec v Rakousích, a sami se chopili vlády.
V nouzi poznáš bratra
Stalo se něco dosud neslýchaného: král byl potupně zajat a zneškodněn vlastními šlechtickými předáky! Páni by si to však jen stěží mohli dovolit, nemít podporu u králových lucemburských příbuzných. Záštitu nalezli ve Václavu ambiciózním bratranci a konkurentovi, moravském makraběti Joštovi.
Naopak Václavův mladší bratr Jan Zhořelecký zůstal na králově straně a vytáhl mu i s vojskem na pomoc. Díky Janově intervenci se královým příznivcům podařilo dosáhnout s panskou stranou dohody a Václav IV. se po téměř čtyřech měsících dostal opět na svobodu. Stalo se tak nicméně za cenu četných ztrát. Panská jednota si prosadila obsazení mnoha klíčových královských hradů a výměnou za Václavovo propuštění zadržení řady jiných rukojmích.
