Vývoj útočné pušky AK-47 (1): Kalašnikov jako vylepšený německý sturmgewehr?

Aby se puška dala označit za útočnou, musí splňovat několik kritérií v oblasti munice, v konstrukci a samotném nasazení. Hlavním definujícím prvkem je použitý náboj, stojící svým výkonem mezi pistolovým a klasickým puškovým střelivem. Obvyklé řešení, které se týká též nábojů do StG 44 a AK-47, spočívá ve zkrácení stávající puškové nábojnice, úpravě okraje pro hladší použití v samočinných zbraních a na závěr v osazení střelou standardního průměru. Takový náboj v porovnání se svým předchůdcem sice ztratí na energii, takže letí pomaleji a po výraznější balistické křivce, ale ukázalo se, že to v praxi u ruční zbraně jednotlivce nehraje velkou roli. 

Idea střelce s opakovačkou, pálícího na vzdálenosti mnoha set metrů, byla sice populární, ale běžný pěšák využívající pouze mechanická mířidla zřídkakdy dovedl efektivně zasahovat cíl na vzdálenosti kolem 300–400 m. Účinný dostřel překračující kilometr se jevil nejen jako zbytečný, ale i škodlivý. Zbraně dimenzované na takovou munici byly těžší, delší a vyvíjely citelný zpětný ráz, že téměř znemožňovaly automatickou střelbu.

Schmeisserova role 

První komplexní typ útočné pušky, který se dostal do výzbroje v nezanedbatelných počtech, představoval až německý Sturmgewehr StG 44, který dal celé kategorii i jméno. Používá munici 7,92×33 mm Kurz, vzniklou zkrácením standardního náboje 7,92×57 mm pro opakovačky Mauser. I v Moskvě si uvědomovali výhody této třídy nábojů, a proto vyvinuli o něco sofistikovanější obdobu s parametry 7,62×39 mm a vytvořili k ní v roce 1945 poloautomatickou pušku Simonov SKS. Dva roky poté ale padlo rozhodnutí zavést mnohem lepší, plně automatický typ Michaila Kalašnikova – AK-47 jako novou standardní zbraň jednotlivce.

Jedna z teorií uvádí, že na vývoji AK-47 se přímo podílel Hugo Schmeisser, který vyvinul StG 44. Koncem války totiž tohoto elitního německého konstruktéra proti jeho vůli odvlekli do SSSR a donutili ke spolupráci při projektování a zkouškách nových zbraní. Ostatně v koncepci obou pušek můžeme nalézt množství podobných prvků. Proti Schmeisserově podílu na vzniku „sedmačtyřicítky“ ale hovoří několik solidních protiargumentů. 

V první řadě jde o fakt, že Kalašnikov nemalou měrou vycházel ze svých starších prací, jejichž vznik se datuje ještě předtím, než Schmeissera Rudá armáda zajala. Druhý problém spočívá v dobře podloženém faktu, že AK vznikal ve městě Kovrov (asi 250 km východně od Moskvy), kdežto Iževsk (asi v polovině vzdálenosti mezi Volhou a Uralem), kde měl Schmeisser mezi lety 1945–1952 své pracoviště, byl vzdálen přes 900 km a neexistuje žádný záznam, že by obě kanceláře na vývoji přímo spolupracovaly. Kalašnikov sice Iževsk navštívil, ale až v roce 1948, kdy tam měla vzniknout série pušek AK pro potřeby závěrečných testů. Konečně existoval i výslovný rozkaz, že němečtí inženýři v sovětských službách nesměli mít přístup k určitým důležitým projektům, kam spadal i vývoj pušek AK. 

Pokud jde o konstrukční stránku věci, obě zbraně pro svou samonabíjecí funkci používají systém odběru tlaku spalných plynů, odváděných skrze kanálek v hlavni do pístu připojeného k závěru. Hlavní rozdíl představuje způsob uzamčení. Zatímco StG k tomu využívá výkyvný závorník, tak u AK spočívá řešení v praktičtějším rotačním závorníku. Pokud obě zbraně srovnáme, tak AK má podstatně vyzrálejší, praktičtější, ergonomičtější a též elegantnější konstrukci. Naproti tomu StG váží o kilo víc a jedná se o dosti neskladnou a nešikovnou zbraň.

Problém s plechem 

Významnou roli u obou automatů zaujímá výroba dílů lisováním z plechu. Taková metoda se oproti konvenčnímu třískovému obrábění jeví jako vhodnější pro hromadnou produkci, protože je citelně rychlejší a levnější. Při takových postupech však nelze úplně zajistit, že budou dodrženy tolerance zadané konstruktérem. U sturmgewehru se to Němcům podařilo na „první dobrou“, ale Sověti s problémem dlouho bojovali, ačkoliv na tomto poli rozhodně nešlo o nováčky – viz jejich válečné samopaly typu Špagin a Sudajev. 

Kalašnikov, který měl za sebou už řadu experimentálních typů, jako například automat z roku 1942, proto navrhl svou zbraň s pouzdrem závěru kombinujícím plechové výlisky a nýtování. U prototypů, u nichž typicky vzniká velká část s enormním podílem ruční výroby a existuje čas na „pilování“ detailů, šlo vše dobře. Ale jak se koncem roku 1948 najelo na omezenou sériovou výrobu, nastal problém s dodržením tolerancí. Upravovat rozměry v řádech desetin milimetrů u plechových součástek vyráběných hromadně představuje zdlouhavý proces, vyžadující uniformitu vstupních materiálů. V uvedeném případě padala vina také na špatnou výstupní kontrolu. 

Německá inspirace

Kalašnikov tak pochopil, že problém uspokojivě nevyřeší v rozumném časovém horizontu. V té době ale vstoupil na scénu tým konstruktéra Valerije Charkova, aby situaci zachránil. Problematické plechové pouzdro závěru navrhl nahradit osvědčeným výkovkem s následným třískovým opracováním do požadovaných rozměrů a tolerancí. Tím vznikla verze AK, dnes známá jako Typ 2, což jeho předchůdci vyneslo označení Typ 1. Kromě toho došlo ještě k jedné změně; vývrt i komora se začaly ošetřovat chromováním, což zvýšilo rezistenci proti korozi a životnost. V roce 1955 pak přišel Typ 3, který byl o něco lehčí díky přepracování těla, a došlo také k několika dalším drobným úpravám, jako třeba uchycení pažby. Typu 1 se vyrobila jen malá série, než se přešlo na Typ 2 produkovaný do roku 1957 souběžně s Typem 3. Těchto zbraní vzniklo řádově stovky tisíc.

U všech tří existovala i méně početná podvarianta AKS, určená pro osádky bojové techniky a výsadkáře. Od standardních modelů se lišil naspod sklápěnou plechovou opěrkou, inspirovanou německým samopalem MP 40. Použitému řešení se rozhodně nedá upřít skladnost, ale přilícení s touto opěrkou nepatřilo k nejpohodlnějším. Poslední podverze z tohoto období vznikly z typů 2 a 3, nazývaly se AKN, popřípadě AKSN, a od standardu se lišily především boční montáží pro uchycení noktovizoru.