Vývoj útočné pušky AK-47 (2): Kalašnikov jako vylepšený německý sturmgewehr?
Podobnost mezi pověstným německým sturmgewehrem a sovětským „kalachem“ nelze popřít. Nechal se tedy tvůrce AK-47 inspirovat německým konstruktérem Hugem Schmeisserem? A jak vlastně ve skutečnosti probíhala geneze této ikonické zbraně?
Projektové práce na dnes již legendární útočné pušce AK-47 začaly v posledním roce druhé světové války. V roce 1946 byl AK-47 podroben oficiálním vojenským zkouškám a v roce 1948 byla verze s pevnou pažbou uvedena do aktivní služby ve vybraných jednotkách Sovětské armády. Michail Kalašnikov ale neusnul po prvních prototypech na vavřínech.
Konstruktér Valerij Charkov, který se na vývoji podílel, mu poskytl čas na nutné optimalizace a výsledek musel být perfektní. V roce 1959 byl představen Typ 4 – respektive AKM (Avtomat Kalašnikova modernizirovannyj), který měl kromě dalších vylepšení již tělo z plechového výlisku, jak se plánovalo od začátku. V první řadě se vyřešily všechny problémy s technologií výroby, materiálem a výstupní kontrolou. Kromě pouzdra závěru se optimalizovala výroba i dalších částí.
Minimalizace třískového obrábění v důsledku znamenala velkou finanční i časovou úsporu a vojáci ocenili, že nová verze měla menší hmotnost. V jádru se ale jednalo o stejnou zbraň jako Typ 1, jen dotaženou k maximu užitných vlastností a efektivnosti výroby.
Modifikace AKM je zatím nejpočetněji vyráběnou zbraní z rodiny kalašnikovů, vyráběná v řádu desítek milionů kusů. Kromě originálů produkovaných v Sovětském svazu se jich obrovské množství exportovalo do zemí Varšavského paktu i mnoha spojeneckých států. Kromě vlastních zbraní se vyvážel též kompletní technologický balíček pro lokální výrobu.
Kalašnikov odvedl při přeměně AK-47 na AKM důkladnou práci a zjednodušil celý technologický proces natolik, že se jeho automaty a výrobní postupy daly s úspěchem dodávat i do zemí s velmi omezenou průmyslovou tradicí. „Ákáčka“ ve své výzbroji alespoň v nějakém množství udržovalo či stále udržuje přes 120 států. Formou reverzního inženýrství začala následně automaty ze SSSR kopírovat Čína, která svými verzemi zaplavila „armády chudého muže“ v rozvojovém světě.
Vývoz licencí
Zajímavá situace nastala v Severní Koreji, kde se zhotovovala jak kopie čínského Typu 56, tak v mnohem větších počtech i sovětského AK-47. Toho vzniklo až 800 000 kusů pod označením Typ 58. Od originálu se liší úchytem na bajonet a charakteristickou nekvalitní povrchovou úpravou černěním. Koncem 60. let se ale výroba Typu 58 zastavila ve prospěch modernějšího Typu 68 používaného dodnes. V podstatě šlo o AKM s pouzdrem závěru z ocelového výlisku, ale s množstvím menších či větších změn. Přepracování se dočkalo třeba spoušťové ústrojí a uchycení oček na popruh.
Egyptská licenční varianta se nazývá Maadi podle stejnojmenné zbrojovky v Káhiře a od sovětských předloh liší se převážně jen ražením. Totéž se dá říct o německých, bulharských a raných polských mutacích. Varšava ale později přešla na originálnější Kbk wz. 88 Tantal a Kbk wz. 96 Beryl.
Finská a izraelská stopa
V ne příliš rozvinutém Rumunsku vznikaly licenční AKM v několika variantách pod označením PM md. 63. První série se od originálu lišily prakticky jen ražením, ale ty pozdější dostaly předpažbí s integrovanou rukojetí. Když Sověti najeli na výrobu AK-74 na nový náboj 5,45×39 mm, rumunská odpověď přišla v podobě PA md. 86. Nešlo o kopii AK-74, ale spíš o přerážovanou PM md. 63. Používá například starý typ plynového nástavce, který se hůře čistí. Stejně tak charakteristické předpažbí zůstalo zachováno, jen ho doplnila do boku sklopná pažba. V menším počtu se produkovalo též zkrácené provedení PM md. 94 a několik exportních variant.
Finský AK nese označení Rynnäkkökivääri (útočná puška) Rk 62 a považuje se za jednu z nejkvalitnějších odvozenin. Vznikal z kvalitnějších materiálů a s menšími tolerancemi oproti originálu. Má přepracované pažbení, tlumič výšlehu, mířidla a množství dalších úprav zlepšujících přesnost a spolehlivost. Tato zbraň dodnes používaná finskou armádou existuje ve více než 30 zavedených, exportních a prototypových variantách.
Krom toho stojí za zmínku, že rodina izraelských pušek Galil v západní ráži 5,56×45 mm (a tedy i z nich odvozených jihoafrických vektorů) vznikla právě na základě Rk 62. První série galilů dokonce používala originální finská pouzdra závěru, než se plně přešlo na lokální výrobu.
Menší ráže
Úspěch sovětské munice 7,62×39 mm přinutil Západ poohlédnout se po vhodném konkurentovi. Zkoušelo se ledacos, ale v USA nakonec zvolili koncept středně výkonného náboje osazeného lehkou střelou malého diametru (5,56×45 mm), dosahující vysokých rychlostí. To nenechalo chladné Sověty, kteří se rozhodli vytvořit něco podobného. Výsledkem se stal náboj 5,45×39 mm (či 7N6), který od roku 1974 začal přicházet do armád Varšavského paktu po bok svého předchůdce. Oproti západnímu vzoru vykazuje sice o něco menší výkon, ale v praxi se mu svými vlastnostmi přibližuje.
Při výběru zbraně se Sověti pragmaticky rozhodli jít cestou nejmenšího odporu v podobě pouhého přepracování AKM pro novou ráži s jen lehkou modernizací. Práce se ujal tým konstruktéra Kriakušina pod přímým dohledem Kalašnikova a typ AK-74 byl brzy hotov. „Čtyřiasedmdesátek“ se vyrobilo přes 5 000 000 kusů (včetně licenční produkce) a zavedlo je asi 30 zemí v deseti hlavních verzích, přičemž geneze AK-74 probíhá dodnes.
