Výstřely v mlze: První námořní bitva u Helgolandu skončila jednoznačným britským vítězstvím
Začátek první světové války německé a britské námořní síly zaskočil. Třebaže obě strany v případě konfliktu počítaly s velkou a rozhodnou bitvou, v praxi se do ní nikdo nehrnul. K prvnímu významnějšímu střetu hladinových plavidel tak došlo až na konci srpna 1914.
Velení německého Širokomořského loďstva se nechtělo nechat překvapit a před základnou ve Wilhelmshavenu zorganizovalo složitý hlídkový systém. Středobodem se stal opevněný ostrov Helgoland, u něhož patrolovaly torpédoborce, za nimi operovaly ponorky a poslední linii tvořily minolovky s lehkými křižníky. Vzdálenou podporu poskytovaly rychlé bitevní křižníky admirála Franze von Hippera kotvící v ústí řeky Jade. V případě potřeby mohla z Wilhelmshavenu vyplout i „těžká kavalerie“ v podobě bitevního loďstva admirála Friedricha von Ingenohla.
Propracovaný systém však měl několik chyb. Předsunuté jednotky neměly jednotné velení a v případě střetu s britskými těžkými silami mohly leda podat zprávu předtím, než je nepřítel pošle ke dnu. Hipperův svaz za odlivu nemohl opustit ústí řeky Jade a jeho podpora tak zůstávala problematická, což si německé velení dobře uvědomovalo. Hlídkovou linii proto tvořily jednotky buď schopné uniknout (torpédoborce, ponorky, část lehkých křižníků), nebo postradatelné staré křižníky vesměs třídy Gazelle, reaktivované z několikaleté konzervace. Jejich posádky se skládaly z velké části ze špatně vycvičených „odvedenců mimo pořadí“ – tedy z námořníků obchodního loďstva s problematickou či kriminální minulostí.
Zaútočme v přesile!
Na britské straně si chyb v německé organizaci všiml velitel ponorkové flotily komodor Roger Keyes. Jeho mládenci v ponorných člunech oblast kolem Helgolandu podrobně prozkoumali a Keyes na těchto nedostatcích postavil plán. Nešlo o nic složitého, na rozptýlené německé jednotky hodlal udeřit takovým seskupením, které by palebnou silu protivníka přečíslilo. Keyes se domluvil s velitelem Harwichského svazu komodorem Reginaldem Tyrwhittem, který poskytl dva moderní lehké křižníky se třemi desítkami torpédoborců. Krytí měly v případě potřeby poskytnout dva bitevní křižníky. Vyššímu velení, konkrétně admirálovi Johnu Jellicoeovi, se to ale zdálo málo. Do oblasti na poslední chvíli vyrazil další svaz viceadmirála Davida Beattyho (další tři bitevní křižníky) s eskadrou admirála Williama Goodenougha (šest lehkých křižníků). Jediná potíž spočívala v tom, že o těchto posilách Tyrwhittovi ani Keyesovi nikdo neřekl.
Bitva začala 28. srpna 1914 z rána, když německý torpédoborec G-194 spatřil britskou ponorku E-7. Hbitě se vyhnul dvěma torpédům a zahájil stíhání – přesně podle Keyesova plánu. Za dvě hodiny hlídky z G-194 zpozorovaly část Tyrwhittova seskupení a torpédoborec se raději ukryl v mlze. Meteorologický jev tak poprvé (a zdaleka ne naposledy) sehrál velkou roli. Britský svaz postupoval dál, než narazil na první hlídkovou linii. Torpédoborec V-1 zasáhlo několik granátů menší ráže, než mu na pomoc přispěchaly křižníky Stettin a Frauenlob. Němci se snažili protivníka přilákat na dostřel pobřežních dělostřelců na Helgolandu, ale neuspěli a oba křižníky se dvěma minolovkami inkasovaly několik zásahů. Na druhé straně utrpěl poškození křižník Arethusa a jeho rychlost klesla.
Když císařské lodě zmizely v mlze, komodor Tyrwhitt usoudil, že další boj nemá smysl, a nařídil zamířit na západ. Krátce po manévru se z mlhy vynořil torpédoborec V-187 a soustředěná britská palba – tentokrát už z lehkých křižníků admirála Goodenougha – ho potopila. Dunění děl kdesi v dálce německé kapitány přitahovalo jako magnet. Na scéně se znovu objevil Stettin, ale když jeho kapitán spatřil přesilu, urychleně se opět skryl za mlžný závoj. Umožnili mu to sami Britové, kteří v té chvíli zmatkovali a považovali Goodenoughovu posilu za nepřítele. Nakonec se vše ujasnilo, poškozený křižník Arethusa s několika torpédoborci vyklidil bojiště. To se ale na bojišti už objevily další německé křižníky Strassburg a Cöln. Po krátké přestřelce s britským křižníkem Fearless jeho kapitán Blunt požádal o pomoc Beattyho těžké lodě.
Moderní vs. zastaralé
Zmatená bitva mezitím pokračovala dál. Útok britských torpédoborců zahnal Strassburg zpátky do mlhy, ze které se naopak vynořil křižník Mainz. Jeho dělostřelci si vzali na mušku menší lodě, jenže vzápětí na bojiště přispěchaly čtyři Goodenoughovy křižníky a také Mainz se pokusil vyklidit pole. Přitom se ale připletl do cesty torpédoborcům, které kryly poškozenou Arethusu, a třebaže v zuřivé přestřelce zasáhl tři protivníky, po zásahu torpédem ztratil hybnost a v krupobití granátů klesl ke dnu.
Po ztrátě Mainzu se zdálo, že se německá strana konečně vzpamatovala. Kapitáni nezávisle na sobě usoudili, že na britské lehké křižníky a torpédoborce snad ještě stačí, a na bojišti se objevily Strassburg, Cöln a nově též Stralsund. Do oblasti se plnou parou hnaly další tři křižníky v čele se značně zastaralým Ariadne. Jako první zahájil palbu Stralsund, jehož dělostřelci si vzali na mušku Fearless. Sotva se kanonýři trochu zastříleli, na scénu připluly Beattyho bitevní křižníky Lion, Queen Mary a Princess Royal, čímž se poměr sil definitivně změnil v britský prospěch. Těžká děla ráže 343 mm neměla se slabým pancířem císařských plavidel žádný problém a rychle vyřadila Cöln.
Jasný výsledek
Německou loď před konečnou zkázou dočasně zachránil příjezd stařičkého Ariadne, který „vykoukl“ z mlhy. Když jeho kapitán Hans Seebohm spatřil nezaměnitelné siluety bitevních křižníků, pokusil se zamířit do bezpečí, ale k manévru už nedostal příležitost a Ariadne zachvátily plameny.
Zbývající císařské lodě zachránila před naprostou pohromou jen nepravdivá zpráva z královských torpédoborců o driftujících minách. Britové nechtěli riskovat, a tak raději stočili přídě k domovu. Bitevní křižníky ještě zdálky několika salvami „pozdravily“ Stralsund a Stettin a zmizely na západ. Na závěr se Beattyho svazu do cesty připletl nepohyblivý Cöln, jenž po dvou salvách klesl ke dnu, čímž bitva skončila. Křižníky Kolberg a Danzig připluly pozdě, ale aspoň pomohly zachránit většinu posádky Ariadne a jediného námořníka, který přežil zkázu Cölnu.
První měření hladinových sil skončilo jednoznačným vítězstvím Royal Navy. Německá Kriegsmarine odepsala křižníky Mainz, Cöln a Ariadne s torpédoborcem V-187, na britské straně utrpěl vážnější škody jen křižník Arethusa. Poměr lidských ztrát vyznívá ještě hůř. Britové přišli o 32 padlých a 55 zraněných, na německé straně zahynulo 712 námořníků, 145 utrpělo zranění a 419 skončilo v zajetí.
