Nemilosrdná řež bitevních křižníků: Bitva u Dogger Bank 1915 (1)
Střetnutí na mělčinách Dogger Bank představovalo první větší střet mezi britskou a německou flotilou v Severním moři. Žádný rozhodující zvrat ve válce nepřineslo a v celkovém válečném kontextu sehrálo jen menší roli dočasného významu
V prvních týdnech a měsících Velké války zuřily námořní boje především na vzdálených bojištích. Severní moře se stalo svědkem pouze války ponorek a menších hladinových plavidel. Mohutné bitevní lodě a bitevní křižníky – plavidla s impozantní dělovou výzbrojí, velkou rychlostí, ale slabším pancířem – pokojně dýmaly v přístavech. Důvod, proč se ani jedna strana nehrnula do velkého střetu, byl jediný. Eskadry obrněnců se budovaly dlouhá léta, daňové poplatníky vyšly na obrovské peníze a žádný admirál si netroufal riskovat, že o svou flotilu přijde během jediného odpoledne.
Trapné oťukávání
Okolnosti, či přesněji řečeno námořní blokáda, však donutily jednat velení německé Kaiserliche Marine. Aktivnější přístup spočíval ve strategii „udeř a uteč“, kdy rychlé bitevní křižníky admirála Franze von Hippera s průzkumem v podobě lehkých křižníků a ponorek vypluly počátkem listopadu 1914 ostřelovat a zaminovat přístav Yarmouth. U cíle jim však nepřálo počasí, a když se z husté mlhy vynořily pouhé dva britské torpédoborce s dělovým člunem, von Hipper se obával, že se jedná o předvoj nějakého silného svazu.
Bitevní křižníky kvapně z uctivé vzdálenosti vypálily 375 granátů, které neškodně explodovaly na plážích, křižník Stralsund položil stovku min a svaz rychle zamířil na východ pod ochranu děl a pancířů dvou eskader bitevních lodí čekajících u ostrova Terschelling. Efekt operace byl pouze psychologický, protože těžká děla nezpůsobila žádné škody, a minového pole se Britové snadno zbavili. Důvodů „chytit se za nos“ však měla britská strana víc než dost, protože na drzý vpád reagovala zoufale pomalu. Obrana pobřeží musela být mnohem účinnější, a proto britská admiralita podnikla několik kroků.
Britská past
Do Rosythu připlula 3. eskadra bitevních lodí viceadmirála Edwarda Bradforda, navíc kvůli zmatení německého průzkumu dostalo tucet starých obchodních parníků falešnou vizáž velkých obrněnců. Londýn kladl velký důraz také na dešifrování německého radioprovozu, jehož klíče už Britové znali. Díky tomu admiralita získala informace o plánovaném přepadu anglických přístavů Hartlepool, Scarborough a Whitby.
Útok měl proběhnout podobně jako v předchozím případě, avšak Britové předpokládali, že tentokrát se německým obrněncům postaví eskadry bitevních křižníků admirála Davida Beattyho a bitevních lodí admirála George Warrendera. Převaha v těžkých lodích papírově dosahovala poměru 10:4 ve prospěch námořníků Jeho Veličenstva, jenže vše nakonec bylo jinak. Žádný britský admirál nic netušil o vzdáleném krytí celým německým Širokomořským loďstvem (Hochseeflotte) a toto seskupení narazilo 16. prosince zrána na Warrenderovy bitevní lodě.
Propásnutá šance
Německý admirál Friedrich von Ingenohl ale svou šanci propásl. Warrenderovy obrněnce mylně považoval za předvoj celého britského Domácího loďstva (Home Fleet), a aniž se o skutečném stavu věcí přesvědčil rychlými průzkumnými plavidly, zatroubil k ústupu. Chyb se však nevyvarovali ani Britové.
Ustupujícího nepřítele pronásledovali všemi prostředky a o vlastní břehy se nestarali, takže von Hipperovy bitevní křižníky vcelku nerušeně ostřelovaly Hartlepool. Ke cti dělostřelců na pobřeží musíme dodat, že na císařských lodích zaznamenali osm zásahů. Teprve pak se Beatty s Warrenderem stočili do předpokládané trasy německého ústupu, ale kvůli nedorozumění v signalizaci nepřátelské seskupení z pasti uniklo. Na obou stranách zavládlo zklamání. Němce mrzelo, že nezničili Warrenderův svaz, britskou veřejnost rozhořčilo 122 mrtvých a 443 zraněných civilistů…
