Nemilosrdná řež bitevních křižníků: Bitva u Dogger Bank 1915 (2)

Střetnutí na mělčinách Dogger Bank představovalo první větší střet mezi britskou a německou flotilou v Severním moři. Žádný rozhodující zvrat ve válce nepřineslo a v celkovém válečném kontextu sehrálo jen menší roli dočasného významu

12.02.2021 - Alois Bělota



Německá admiralita počátkem roku 1915 dobře věděla, že bitevní křižníky nedávno neunikly zničení při ústupu jen náhodou, a proto od záměru napadat britské pobřeží prozatím upustili. Svaz admirála Franze von Hippera měl při dalších výpadech dostat roli rychlé divize, která popluje v čele hlavních sil, ale po objevení protivníka se stáhne a včlení se do linie bitevních lodí.

Předchozí část: Nemilosrdná řež bitevních křižníků: Bitva u Dogger Bank 1915 (1)

Odposlouchávat nepřítele

Zachování maximální opatrnosti potvrdil císař Vilém II. rozkazem z 10. ledna 1915 a admirál von Ingenohl prohlásil, že Hipperův svaz bude vždy operovat jen v plné síle. Když záhy poté odplul na údržbu do suchého doku bitevní křižník Von Der Tann, posádky měly za to, že v oslabené sestavě nevyplují. Jenže nakonec se všechno seběhlo úplně jinak.

Britové vedli aktivní hlídky za účelem ochrany rybolovu v okolí písečné lavice Dogger Bank asi 100 km od východoanglického pobřeží a von Ingenohl hodlal zjistit sílu obrany. Přestože se o tak banální záležitost mohly postarat rychlé torpédoborce, lehké křižníky nebo vzducholodě, admirál se rozhodl nasadit von Hipperovy bitevní křižníky a rozkaz se všemi podrobnostmi navíc odeslal radiogramem. Britové depeši rozluštili a rozhodli se jednat. Německému seskupení vyplulo vstříc pět bitevních křižníků admirála Beattyho s doprovodem, podporu poskytovala bitevní eskadra admirála Bradforda.

Salvy nad Severním mořem

Předsunuté hlídky lehkých křižníků se poblíž Dogger Banku střetly 24. ledna 1915 ráno, když se britský křižník Aurora pustil do přestřelky s německým Kolbergem. Pak se na obzoru objevil Beattyho svaz a von Hipper usoudil, že svůj úkol splnil, a tak nařídil obrátit přídě k základnám.

Britský admirál naopak vydal rozkaz ke stíhání nepřítele a jeho bitevní křižníky se rozletěly po moři tak rychle, že starší New ZealandIndomitable za formací zaostaly. Po dvou hodinách zahájily Lion, Princess RoyalTiger palbu ze vzdálenosti 18 000 m na poslední Blücher. Německá děla menších ráží odpověděla, až když se Britové přiblížili o dva kilometry, a nakonec se do prozatím oboustranně nepřesné kanonády zapojil i Blücher s nejslabší výzbrojí.

Seydlitz pod palbou

Beatty se pokusil vnést do dělostřelby pořádek rozkazem, aby jeho lodě zvolily za cíl jednotlivá plavidla podle pořadí v šiku. Jenže kapitán Tigeru záměr nepochopil a odpočítal lodě odzadu. To vedlo k tomu, že na bitevní křižník Moltke nikdo nestřílel, zatímco LionTiger vedly palbu na Seydlitz. Přitom měl dělostřelecký důstojník z Tigeru problém rozlišovat dopady vlastních granátů a podle toho korigovat střelbu, takže křižník během bitvy vystřílel 255 granátů, aniž cokoli zasáhl.

Beattyho vlajkový Lion si vedl lépe a zasáhl Seydlitz na zádi. Granát proletěl palubou a pronikl až do barbety zadní dělové věže, kde zapálil připravené prachové nálože. Oheň pronikl i do sousední věže, usmrtil na 150 námořníků a plameny vyšlehly do výše 60 metrů. Výbuchu střeliva zabránilo jen bleskové zaplavení muničních skladů, což ale znamenalo zátěž tisíce tun vody, větší ponor, sníženou rychlost a v neposlední řadě i o čtyři děla nižší palebnou sílu.

O mnoho hůř se během bitvy u Dogger Banku vedlo křižníku Blücher. Už na začátku střetu inkasoval několik nepříjemných zásahů od New Zealandu a v 10.30 přišel osudový úder. Granát vznítil prachové nálože v muničním výtahu, dvě přední dělové věže vyletěly do povětří, parovodní potrubí utrpělo těžké škody a přestalo fungovat kormidlo.

Torpédoborce, vpřed!

Rychlost klesla a kapitán Alexander Erdmann o potížích neprodleně informoval von Hippera. Ten mezitím sledoval, že v problémech je i Beattyho Lion, který inkasoval jeden zásah ze Seydlitze a dva z Derflingeru. Jeden z nich ohnul pancéřový pás na čáře ponoru a mořská voda pronikla do zásobníku s vodou do kotlů. Loď ztratila rychlost, naklonila se na levobok a vypadla z bojové sestavy. Za této situace von Hipper nařídil torpédový útok devíti torpédoborců, který snad mohl rozvrátit britskou sestavu a Blücher zachránit.

Jenže v té chvíli proplouvalo kolem Lionu náhodně odpálené torpédo z torpédoborce V-5 a Beatty v obavě z přítomnosti ponorek nařídil obrat o 90 stupňů. Za takové situace neměly německé torpédoborce šanci dostat se na dostřel a von Hipper je odvolal. Admirál ještě nařídil obrat na jih tak, aby britskou formaci obeplul a zúčtoval se zaostávajícím a zpomalujícím Lionem, záhy ale dostal zprávu ze Seydlitze, že dochází munice. Dalo se předpokládat, že ostatní lodě na tom budou podobně, a tak německý svaz znovu zamířil na jihovýchod. Tím byl Blücher ponechán osudu a fakticky obětován.

Oběť jménem Blücher

Beatty hodlal prchající Němce nadále pronásledovat a bezmocného Blüchera měl dorazit opožděný Indomitable s lehkými křižníky, jenže vše opět dopadlo jinak. Na poškozeném Lionu vypovědělo službu dynamo, takže nefungovala vysílačka ani světlomety a rozkaz byl vyvěšen jen praporky na stožáru. Ostatní kapitáni si jej vyložili jako „zaútočte na týl nepřátelského svazu severovýchodním směrem“, což se mohlo týkat jen Blücheru, a tak ostatní lodě nikdo nepronásledoval.

Beatty pochopil, že tučná kořist uniká, přesedl na torpédoborec Attack a nechal se převézt na Princess Royal. Jenže už bylo pozdě. Všechny lodě bušily do Blücheru, který po celé délce hořel, ale jeho dvě 210 mm děla střílela až do chvíle, kdy do trupu udeřila torpéda z lehkého křižníku Arethusa. Pak se loď převrátila dnem vzhůru a se ztrátou 792 mužů se potopila. Zbylých 234 námořníků Britové zachránili.

Rozpačité vítězství

Britský svaz se vrátil domů, ovšem velké uvítání jej nečekalo. Poškozený Lion celou cestu nezvládl, do přístavu ho museli dovléct a příští čtyři měsíce strávil v opravách. Britská veřejnost přijala vítězství s jistými rozpaky. Z novinových článků se vcelku oprávněně zdálo, že admirál Beatty měl německé seskupení v hrsti, a přesto je nedokázal zničit. K veřejnosti se připojili i nadřízení, mezi nimiž břitkou kritikou vytýkající nedostatek ofenzivního ducha vynikal především první námořní lord John Fisher.

Značné rozčarování neskrývala ani německá strana. Admirál von Ingenohl znenadání čelil dotazům, proč vyslal do boje eskadru bez Von Der Tannu a hlavně jak mohl dopustit, aby se pomalý a slabě vyzbrojený Blücher dostal do sestavy elitních bitevních křižníků, čímž se snížila rychlost a narušila integrita celého svazu.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Na návštěvu lodí ve Wilhelmshavenu si 4. února 1915 udělal čas sám císař Vilém II. a prohlídka poškozeného Seydlitze jím otřásla natolik, že okamžitě souhlasil s vyhlášením neomezené ponorkové války. Německé bitevní křižníky se v boji objevily až za víc než rok v bitvě u Jutska, což britské straně umožnilo některé jednotky téže kategorie nasadit v bojích o turecký poloostrov Gallipoli.


Další články v sekci