Vulkány na severu Moravy: Sopky Nízkého Jeseníku

Přestože od vyhasnutí sopek Nízkého Jeseníku uplynula z geologického hlediska pouze „chvilka“, dnes z nich zbyly už jen trosky zničené deštěm, větrem a mrazem. I ty ovšem patří k unikátním přírodním výtvorům, jejichž prohlídku by si milovníci naší přírody a krajiny neměli nechat ujít.

Průřez Uhlířským vrchem

Nejznámější sopkou Nízkého Jeseníku je Uhlířský vrch u Bruntálu, jehož mírně klenutý, protáhlý hřbet zvýrazňuje barokní stavba poutního kostela. Jde o nepřehlédnutelnou dominantu, a pokud pojedete do Bruntálu autem či vlakem od Olomouce, určitě vás již zdálky zaujme. Uhlířský vrch (672 m) byl původně stratovulkánem neboli smíšenou sopkou. Při erupcích chrlil rozžhavené pevné částice (vulkanoklastika), po nichž následovaly výlevy žhavotekuté lávy. Průřez částí této sopky můžete obdivovat ve starém lomu na jihovýchodním svahu, těsně pod kostelem. Právě tento lom tvoří jádro chráněného území v kategorii přírodní památka, které bylo vyhlášeno v roce 1966. Vede přes něj i zelená turistická značka z Bruntálu.

TIP: Národní přírodní rezervace Králický Sněžník aneb Drsné kouzlo střechy Evropy

Bývalý lom využívaný k těžbě suroviny pro výrobu stavebních hmot poskytuje doslova učebnicový průřez vrstvami vulkanoklastik (tufů), jež kdysi tvořily podkovovitý val kolem poměrně rozlehlého kráteru. Obnažený profil se skládá z pěti lomových stěn, celkově je asi 40 metrů vysoký a téměř 300 metrů dlouhý. Podle vrtných geologických výzkumů se kráter nacházel severozápadně od dnešního vrcholu. Původně byl vyplněn lávovým jezerem, po protržení valu z něj láva vytékala směrem k východu (morfologicky zřetelný lávový proud obloukovitě obchází silnice i železnice). Zřejmě díky nerovnostem předvulkanického reliéfu nedošlo k tvorbě typického sopečného kužele.

Varhany Venušiny sopky

Další stratovulkán, který má sopečnou minulost přímo v názvu, vystupuje nad obcí Mezina, vzdušnou čarou asi čtyři kilometry jihovýchodně od Uhlířského vrchu. Jmenuje se Venušina sopka (643 m) a podobně jako Uhlířský vrch představuje erozní torzo někdejšího stratovulkánu. Také na Venušině sopce se v minulosti těžily vulkanoklastika (tufy) a to dokonce přímo na vrcholu. Památkou na těžbu je prohlubeň, mylně připomínající některým návštěvníkům kráter.

Zdejší odkryvy jsou na rozdíl od Uhlířského vrchu bohužel značně zašlé a zarostlé a průřez tufovými vrstvami lze zhlédnout prakticky jenom v severní části, kde byly během těžby vylámány výklenkovité komory připomínající malé jeskyně. Pozoruhodná je zde například sopečná puma velká až 1,5 metru. Nízký stupeň zpevnění vulkanoklastického materiálu nasvědčuje, že Venušina sopka je nejmladším z vulkánů Nízkého Jeseníku.

Během sopečné aktivity Venušiny sopky byly exploze několikrát přerušeny výlevnými fázemi. K výlevům láv docházelo k severu a východu – ve směru svažujícího se reliéfu. Vrtný průzkum zde odhalil celkem tři vrstvy lávových proudů, v jejichž čelech byly v minulosti založeny lomy na výrobu drceného kamene. Jeden z nich je od roku 1997 chráněný jako přírodní památka pod názvem Lávový proud u Meziny. Jeho prohlídku byste neměli vynechat, neboť poskytuje ukázku nejdokonaleji vyvinuté sloupcové odlučnosti čediče v moravskoslezské oblasti. Skalní stěna, tvořená řadou čedičových sloupů (tzv. kamenné varhany), představuje příčný průřez dvěma tělesy lávových proudů. Jednotlivé sloupy jsou 5–12 metrů vysoké a 20–50 centimetrů široké. Ve střední části lomu jsou orientovány vertikálně, v pravé lomové stěně se stáčejí do šikmé polohy, což signalizuje terénní nerovnost někdejšího předvulkanického reliéfu.

Ukázkový stratovulkán

Za největším a nejlépe zachovalým vulkánem Nízkého Jeseníku musíte z Venušiny sopky opět popojít či popojet. Konkrétně osm kilometrů na jihojihovýchod do obce Roudno, nad níž se zdvihá dominantní vrch Velký Roudný (780 m). Mezi všemi kopci vulkanického původu na území ČR se může pyšnit přídomkem „nejlépe zachovaný stratovulkán“. Jeho sopečné produkty dnes pokrývají plochu téměř 9 km2, chráněné území (národní přírodní památka) má však plochu jen 81 ha.

Svahy Velkého Roudného pokrývají nezpevněná vulkanoklastika (tufy), ve vrcholové části vystupuje fialově šedá pórovitá láva, jejíž petrografické složení naznačuje, že vyplňovala kráter nebo sopouch. Právě bohatá lávová výplň sopouchu podmínila zachovalý tvar sopky – zpevnila sopečný kužel a výrazně zpomalila jeho destrukci.

Kromě neživé přírody je Velký Roudný pozoruhodný i z botanického hlediska. Na jihozápadních svazích se vyskytují teplomilné druhy rostlin, krajinářsky zajímavé jsou antropogenně podmíněné pásy luk, oddělené souběžnými řadami stromů a keřů, které dodávají Velkému Roudnému typický vzhled a ráz. Přes tyto louky vede na vrchol od silnice Roudno – Křišťanovice půl kilometru dlouhá zeleně značená trasa (významová odbočka). Na vrcholu stojí dvacet metrů vysoká dřevěná rozhledna z roku 2007, která poskytuje částečný rozhled po okolní krajině, a obnovená poutní kaple z roku 1933, k níž vede z Roudna křížová cesta.

Materiál pro mlýnské kameny

Součásti stratovulkánu Velký Roudný jsou rovněž čtyři čedičové lávové proudy dlouhé několik kilometrů. Jeden z nich způsobil v geologické minulosti přehrazení údolí Moravice, čímž vznikla přirozená přírodní hráz. Za touto překážkou se dočasně vytvořilo jezero, v jehož hladině se pak po jistou dobu zrcadlil vybuchující a žhnoucí vulkán. Právě v klidné jezerní vodě se vlivem gravitace a vlnění usadily tzv. razovské tufity, chráněné od roku 1997 jako přírodní památka.

U nás jde o vzácný případ horniny, která se nikde jinde nevyskytuje. Těžila se již od středověku, vyráběly se z ní žlaby pro dobytek, římsy, mlýnské kameny a silniční patníky. Zajímavým pozůstatkem po mechanizované těžbě jsou seřezané rovné skalní stěny. Výchozy razovských tufitů najdete na jižním konci obce Razová, kam se ovšem z Velkého Roudného musí putovat velkou oklikou kolem přehrady Slezská Harta.

Rady do batohu

Sopečné bomby

Ve vulkanoklastickém materiálu na Uhlířském vrchu převládají lapilli a strusky, hojné jsou též sopečné bomby a balvany. Jejich aerodynamický tvar připomíná kapky, bochníky, vřetena, mandle nebo hrušky. Na mnohých exemplářích je vidět zatočená vnitřní struktura, která vznikla sbalením a rotací žhavotekutých lávových útržků při průletu atmosférou. Došlo přitom rovněž k rychlému ochlazení a utuhnutí povrchové, celistvé kůrky, čímž bylo zabráněno úniku plynů zevnitř – tím lze vysvětlit silně pórovitou vnitřní stavbu jednotlivých bomb a balvanů. Časté jsou v sopečných tělesech uzavřeniny cizorodého materiálu, který je přepálený a má cihlově červenou barvu. Jedná se o úlomky břidlic a drob, přes něž si láva razila cestu na zemský povrch, a které přitom pohlcovala, tavila či přepalovala.

Pověst o Boží stopě

Jeden rozlomený lávový balvan, volně ležící v lese těsně pod vrcholem Velkého Roudného, je místní přírodní raritou. Nazývá se Čertův anebo taky Boží a má na povrchu prohlubeň vyplněnou vodou, připomínající otisk lidské šlépěje. Podle lidové pověsti pochází přímo od Pána Boha, který na kameni zápasil s Luciferem. Velký Roudný totiž obsadili čerti, dštili síru, rozhazovali žhavé kameny a v okolí šířili bezbožnost a prostopášnost. Po vyhraném zápase Bůh mrštil Luciferem do země a za ním naskákali všichni čerti. Díra pak byla zaházena kameny, aby čertovská pakáž nevylezla znovu ven. Na Čertově (Božím) kameni jsou vlevo od stopy Boží patrné i škrábance po drápech ďábla... Vědci přišli s méně přitažlivým vysvětlením a prohlubeň považují za stopu po dopadu sopečné pumy, která rozlomila blok sopečného kamene napůl.

Mapa

Nízký Jeseník, turistická mapa Klubu českých turistů číslo 56 v měřítku 1:50 000