Vikinský „císař severu“: Před Knutem Velikým se třásla Evropa (2)

Knut Veliký vládl Anglii 19 let a byl považován za úspěšného a moudrého krále. Panování zahájil vybíráním výkupného za zajatce získané v průběhu bojů, čímž si přišel na ohromné jmění. Značnou část ale rozdal Vikingům, kteří za něj bojovali, aby si tak zajistil jejich přízeň. Teprve po dvou letech si byl dostatečně jistý svou pozicí a mohl je odeslat z Anglie.

Předchozí část: Vikinský „císař severu“: Před Knutem Velikým se třásla celá Evropa (1)

Hned první rok vlády uzavřel Knut další důležitý sňatek – oženil se s Emmou Normanskou, vdovou po králi Æthelredovi. Cílem bylo odvrátit hrozící invazi z Normandie, kam se uchýlili zbylí Æthelredovi synové. Knut se však s nimi dohodl, když určil, že teprve syn, kterého bude mít s Emmou, se stane anglickým králem. Zajímavé je, že Knut svou první manželku Ælfgifu, která jej přežila, nijak nezapudil a žil v podstatě v hříšném svazku se dvěma ženami. Protože byl ale jinak zbožný a hlavně ochraňoval církev, doboví preláti i kronikáři mu to tolerovali.

Král Anglie a Dánska

Jako král Anglie provedl Knut celou řadu důležitých reforem. Rozdělil zemi na čtyři hrabství, obnovil staré anglosaské zákony, sjednotil mincovní systém. Držba této země mu nepřinesla jen slávu, ale také mocenskou základnu, která mu posléze dovolila ovládnout většinu Skandinávie. Hlavní přínos pro Anglii spočíval v ukončení období válek a vikinských nájezdů, které několik desetiletí vytrvale zabraňovaly příznivému rozvoji země.

Když v roce 1018 zemřel jeho bezdětný bratr Harald, vydal se Knut do Dánska, aby uplatnil svůj nárok na trůn. Nakonec jej získal, ale ani tentokrát to nešlo hladce a bez boje. Navíc, jakmile se Knut vrátil zpět do Anglie, ocitlo se Dánsko pod útokem spojeného vojska Norů a Švédů.

V čele obrany země stál Jarl Ulf, který přesvědčoval nespokojence s Knutovou vládou, aby zvolili za krále Knutova syna Hardiknuta. Byla to lest, protože Ulf by jako Hardiknutův opatrovník získal veškerou moc sám pro sebe. Knut se s vojskem vrátil zpět do Dánska a společně s Ulfem zemi ubránili, ale krátce po boji byl Ulf zabit Knutovou osobní stráží. Pravděpodobně kvůli obviněním z přípravy převratu.

Vládce severu

Když byl roku 1016 poražen Knutův spojenec, norský král Sven Haakonsson, vystřídal ho Olaf II. Olaf bojoval proti Knutovi už v Anglii, kde se přidal na stranu Anglosasů. Nyní se mínil stát králem, který zbaví Norsko dánského vlivu. Knut jej však roku 1026 porazil v bitvě u Helgea a upevnil svou moc ve Skandinávii. Následujícího roku se Knut rozhodl vykonat pouť do Říma za „vykoupení své duše a spásu svých národů“ a zúčastnil se korunovace Konráda II. císařem Svaté říše římské.

Císař si Knuta velice vážil jako svého spojence, při korunovaci dokonce stál vládce severu po jeho boku. Některé dobové zdroje popisují, jak se oba vladaři, kteří byli přibližně stejného věku, upřímně se spřátelili. Konrád daroval Knutovi území ve Šlesvicku, které oddělovalo Dánsko od Německa. Tím bylo ukončeno několik století dánsko-německých válek, které kdysi vedly ke zbudování pásu valů a pevností známého jako Danewerk. A nejen to. Byl dokonce dohodnut sňatek císařova syna Jindřicha s Knutovou dcerou Gunhildou, který se uskutečnil ještě za Knutova života. 

Když se Knut vrátil z Říma, jeho pozice byla mnohem silnější. Všichni věděli, že má zajištěný jih a že za ním stojí mocný císař. To Knuta povzbudilo k dalšímu pokušení válečné štěstěny. Jakmile se vrátil zpět, shromáždil vojsko a vylodil se v norském Nidarosu (dnešní Trondheim). Olaf II. nebyl schopen žádného odporu, jelikož se proti němu postavili jeho vlastní lidé. Jarlové se prý vzbouřili proto, že chtěl trestat jejich manželky bitím za čarodějnictví. Nutno říci, že kromě toho za vzpouru dostali také vydatně zaplaceno anglickým zlatem. Knut byl prohlášen a korunován králem.

Olaf se sice ještě pokusil zvrátit svůj osud v bitvě u Stiklestadu roku 1030, kam si přizval na pomoc Švédy, ale výsledek byl katastrofální a on sám padl. Knut poté ovládl i švédský Uppland a stal se Knutem Velikým, „císařem severu“. Jeho oficiální titul nyní zněl „král anglický a dánský, král Norů a některých Švédů“. Norsko se ale Dánům trvale ovládnout nepodařilo. Když se Knut pokusil rozpustit radu šlechticů a ustanovit jako neomezené vládce svou ženu Ælfgifu a syna Svena, Norové se vzbouřili a po Knutově smrti zvolili králem Olafova syna Magnuse.

Smrt „Freye bitev“

V roce 1035, ve svých asi padesáti letech, vydechl Knut naposledy. Odešel nejmocnější a nejbohatší ze severských vikinských králů. Nebyl to jen válečník a dobyvatel, ale také zbožný křesťan, moudrý král a podporovatel umění. Na svém dvoře si držel osm skaldů (dvorských básníků), kteří skládali mimo jiné i písně o jeho činech.

TIP: Vikingové objevují Ameriku: Vstříc dobrodružstvím na palubě drakkaru

Přes svou popisovanou zbožnost byl Knut smířlivý k pohanským zvykům. Když jej jeden ze skaldů nazval „Freyem bitev“, tedy pohanským severským bohem, neměl mu to za zlé. Na rozdíl od jeho anglosaských nebo norských současníků, to Knutovi vadilo asi stejně, jako to, že žije se dvěma ženami. Tedy vůbec.