Věčně problematické Čechy: Od náboženské tolerance k rozkolu

S nástupem Habsburků se na trůn dostala jasně prokatolická dynastie. Není tedy divu, že se čeští katolíci přimkli k panovnické moci. Naopak protestanti, zejména kalvinisté, byli nejvýraznějšími zastánci stavovských výsad. Náboženské rozdělení se tak spojilo s rozdělením politickým a složitá partie byla rozehrána.

Konec náboženské tolerance

Přes všechny rozpory požívaly české země pověst tolerantního ostrůvku uprostřed válčící Evropy. Do jisté míry tomu tak i bylo. Nedocházelo zde k žádným výraznějším excesům, ale to vše se mělo záhy změnit. Až dosud tolerantní a nábožensky vlažný Rudolf II. najednou podporoval radikální katolíky, podle nichž nebylo soužití s protestanty možné a bylo třeba je potlačit.

Protestantů bylo v zemi sice mnohem víc, některé odhady mluví až o 80 % obyvatel, ale nedokázali se téměř na ničem dohodnout. Zejména rozporů mezi luterány a kalvinisty přibývalo. Naproti tomu katolíci postupovali jednotně, a to více než vyvažovalo jejich početní nevýhodu.

Převrat roku 1599 katapultoval do všech důležitých funkcí představitele takzvané španělské strany, tedy dobře organizovaných katolíků. Zejména nový český kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic nastolil ostrý protireformační kurz a staral se o to, aby do úřadů nastupovali jen radikální katolíci. Společnost se tak rozdělila na dvě vrstvy, z nichž jenom ta katolická byla plně privilegovaná.

Je logické, že to protestanti velmi těžce nesli. I u nich se proto dostávali k moci radikálové volající po rázném řešení problému. Byli to lidé jako Matyáš Thurn, Colonna z Felsu nebo Václav Budovec z Budova. Kdysi tolik opěvovaná tolerance se rychle začala vytrácet.

Rudolfův Majestát

V letech 1607–1609 proběhl bratrský svár mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. K válce nakonec nedošlo, habsburské země se však rozdělily: Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a obě Lužice, zbytek připadl Matyášovi. Císař vděčil za to, že mu zůstala vláda alespoň někde, hlavně Čechům, kteří ho neváhali podpořit i vojensky. Nebylo to však zadarmo. Slavným Majestátem musel povolit náboženskou svobodu – od té chvíle se mohli obyvatelé Českého království otevřeně hlásit se k jinému než katolickému náboženství, což do té doby oficiálně nesměli.

Přijetí Majestátu však náboženskou toleranci v zemi neobnovilo. Hlavní slovo stále patřilo radikálům, ty umírněné bylo slyšet stále méně. Španělská strana jen přesídlila z Prahy do Vídně a Matyáš se ocitl pod stejným tlakem jako kdysi Rudolf. V zemi se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí.