Válečný vůdce Velké Británie: Buldok Winston Churchill (1)

Když se Winstonu Churchillovi při oslavě jeho 80. narozenin dostalo chvály, že ztělesňoval „britského lva“, odpověděl: „Lví srdce měl národ. Já měl to štěstí být povolán, abych obstaral řev.“ Tento slavný voják, spisovatel, historik a především státník si ve svém nitru nikdy nepřipouštěl porážku, neochvějně věřil ve své schopnosti a stal se symbolem boje za záchranu a posílení demokracie. 

Těžké začátky 

Winston Leonard Spencer-Churchill se narodil roku 1874 jako první dítě významného konzervativního politika Randolpha Churchilla a dcery amerického obchodníka Jennie, rozené Jeromové. V dětství jej postihl silný zápal plic, ale zápas s nemocí vyhrál a možná právě tento zážitek v něm zažehl plamen zarputilosti. Vystudoval Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu, ve druhé polovině 90. let se zapojil do bojů proti paštunským kmenům na severozápadě Indie a zúčastnil se potlačování Mahdího povstání v Súdánu.

Během druhé búrské války (1899–1902) působil jako válečný korespondent, padl do zajetí, ale podařilo se mu uprchnout, čímž o sobě dal poprvé výrazněji vědět. Kapitán Scott, s nímž se během služby seznámil, mu už tehdy předpověděl: „Jsem si jist, že si s vámi jednoho dne potřesu pravicí a Vy budete ministerským předsedou Anglie, máte k tomu totiž dva nezbytné předpoklady – genialitu a schopnost dřít.“

Díky popularitě válečného hrdiny nakonec zasedl na podzim 1900 v Dolní sněmovně za konzervativce, ale v květnu 1904 přešel kvůli nesouhlasu s hospodářskou politikou strany k liberálům. V následujících letech získával v různých funkcích zkušenosti s tím, jak se v praxi řeší politické problémy, a rovněž jak je nutné přesvědčovat opozici, aby přistoupila na vládní návrhy. V říjnu 1911 se stal prvním lordem admirality, a tak dostal ideální příležitost podílet se na činnosti námořnictva v předvečer a v úvodní fázi první světové války. 

Krach u Gallipoli 

Churchill se zařadil mezi hlavní strůjce dardanelské operace – spojeneckého vylodění v Gallipoli, jež mělo vést k pádu Cařihradu a turecké kapitulaci. Ačkoli jej válka velmi přitahovala a svým způsobem oslňovala, uprostřed hluku zbraní pociťoval, jak „odporné a sprosté bláznovství a barbarství to všechno je“. Plánoval dardanelskou operaci jako prostředek k rychlejšímu ukončení celého konfliktu.

Dohodové loďstvo ale nedokázalo vyřadit z boje turecké pobřežní pevnosti a selhala i následná obojživelná invaze. Pozemní jednotky se místo energického postupu zakopaly a daly nepříteli dostatek času zkonsolidovat pozice. Místo vítězných vavřínů získali Britové, Australané a Novozélanďané jen další nehybnou frontu, za kterou zaplatili desítkami tisíc mrtvých a raněných. 

Odstaven od moci

Následná vládní krize smetla i Churchilla, který se musel vzdát úřadu, i když k porážce došlo především kvůli nerozhodnosti vedoucích politiků a polních velitelů u Gallipoli. Toužil po možnosti řídit vývoj situace a psal manželce Clementine: „Všechno za měsíc u moci – a za dobrého stenografa.“ Zatím se rozhodl sloužit vlasti jinak a vrátil se do armády. Roku 1916, kdy sloužil jako velitel praporu na západní frontě, ho téměř zabil německý dělostřelecký granát.

Když pak večer psal manželce, nevynechal nejniternější úvahy o vlastním konci: „Kdyby granát dopadl o pouhých dvacet yardů blíž (18,3 m, pozn. red.), znamenalo by to dobrý konec pestrého života, závěrečný dar – nedoceněný – nevděčné vlasti – ochuzení britské válečné síly, o němž by se nikdo nikdy nedozvěděl a jež by nikdo nikdy nezměřil ani neoplakal.“ 

Kritik a vizionář 

Ještě během války se vrátil do politiky a ve 20. letech sehrál rozhodující roli při uspokojení požadavků irských katolíků, kteří se dožadovali autonomie, a při řešení sporu týkajícího se vytyčení hranice mezi jižním a severním Irskem. Roku 1925 se vrátil do konzervativní strany a ve 30. letech se vyznačoval nekompromisními postoji vůči indickému hnutí za nezávislost a kritizoval britskou politiku ústupků v této oblasti. Již od prvních měsíců nacistické vlády v Německu důrazně vystupoval v Dolní sněmovně proti jejímu rasismu a krutosti.

Poté, co se roku 1937 stal ministerským předsedou Neville Chamberlain a Velká Británie nastoupila politiku appeasementu, postavil se Churchill do role vůdce opozice ve vlastní straně. Když pak země 3. září 1939 vyhlásila válku Německu, promluvil v Dolní sněmovně o morální stránce věci. Byl tehdy pouhý „backbencher“, tedy řadový poslanec bez významného úřadu zasedající v zadních řadách, ale přesto země na jeho zkušenosti nezapomněla.

Pokračování: Válečný vůdce Velké Británie: Buldok Winston Churchill (2)

Churchill dostal nabídku ujmout se opět funkce prvního lorda admirality a tím se stát členem Chamberlainova válečného kabinetu. Neustále burcoval k boji, který považoval za zcela zásadní pro celou západní civilizaci: „Bojujeme, abychom prosadili vládu zákona a abychom chránili svobodu malých zemí. Porážka by znamenala příchod věku barbarského násilí, jíž by byl zpečetěn nejen osud nás samých, ale i nezávislého života všech zemí v Evropě.“