Václav byl synem císaře a krále Karla IV. a jeho třetí ženy Anny Svídnické. Otec svého prvního syna zahrnoval od dětství řadou titulů a hodností. Jako sedmiletý poprvé jmenován vedle pražského arcibiskupa do čela zemské správy, od roku 1372 se účastnil politického života zcela pravidelně. Počátek Václavovy české vlády byl ve znamení kontinuity s obdobím Karlovým a Václav byl celkem aktivním panovníkem.
Nespokojenost doma i v říši
Postupně ale v říši rostla nespokojenost s nečinností římskoněmeckého krále a v roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem, přednesli králi stížnosti na nepořádky ve správě země i říše a krále zajali. Václava vysvobodil až jeho bratr Jan Zhořelecký. Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z německého trůnu s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného a nečinného i nedbalého“. Titul římského krále však Václavovi zůstal. V letech 1402–03 byl Václav vězněn z podnětu bratra Zikmunda a internován ve Vídni. Z vězení utekl a v letech 1403–1405 musel přistupovat na další a další požadavky vyšší šlechty.
Úsvit husitství
Počátek 15. století byl poznamenán rozmachem reformního hnutí. Po počáteční přízni věnované Mistru Janu Husovi se Václav IV. roku 1412 po sporu o odpustky od něho distancoval. Husova smrt v roce 1415 ani naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, už nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji a činnosti. Zpráva o pražské defenestraci krále silně zasáhla. Dostal záchvat mrtvice a 16. srpna 1419 zemřel.
