V zákopech i na zámcích: Každodennost britských generálů za Velké války (3)
Zatímco o životě vojáků v zákopech už bylo napsáno mnoho knih, každodennosti jejich velitelů se věnuje méně pozornosti. Pojďme si ji přiblížit na příkladu britských generálů, o nichž se v tomto ohledu dochovaly nejpodrobnější informace
Platy britských generálů nebyly v minulosti příliš vysoké. Už z poloviny 19. století se zachovalo výmluvné svědectví, podle něhož „patřili k nejhůře odměňovaným, ale nejtvrději pracujícím státním úředníkům“. Tento trend se do první světové války změnil jen málo.
Předchozí části:
William Robertson v roce 1918 předsedal Armádnímu výboru pro výplaty a do zprávy uvedl: „Většina důstojníků dostává takřka stejné mzdy jako před půlstoletím, ačkoliv životní náklady vzrostly minimálně o 100 %.“ Na základě těchto skutečností výbor doporučil zvýšení příspěvků pro ženaté důstojníky, příplatků na stravu, cestovné i ubytování. Zároveň se zasazoval o snížení nákladů na generálské uniformy.
S almužnou do války
Co se týče konkrétních čísel, vrchní velitel ozbrojených sil si ročně přišel na 4 500 liber – plus příplatky za službu v poli a cestování. „Řadoví“ generálové dostávali každým rokem 800 liber. Mnozí vysocí velitelé nebyli s takovým ohodnocením spokojeni a dokázali nacházet způsoby, jak přece jen získávat víc. Příkladem může být Douglas Haig, který se stal mistrem v přilepšování sobě i svým blízkým. Z dnešního úhlu pohledu šlo o jednání, kvůli němuž by důstojník dost možná skončil před vojenským soudem.
Polní maršál se rád dobře vyspal, a proto preferoval ubytování v luxusních zámcích a nocování na měkkých postelích určených pro aristokraty. Balíčky od movitých přátel mu pomáhaly vylepšit jídelníček – polní pošta mu doručovala lososí i tetřeví maso, kvalitní francouzská vína a brandy. Haig se neostýchal posílat domů své ženě celá jehňata a kostky másla z armádních skladů, aby netrpěla sebemenším nedostatkem. Přístup k delikatesám vysvětloval britský velitel jako potvrzení své vysoké autority a postavení.
Zámožný Haig
Po válce se Haig za vítězství dočkal tučných odměn, které přijímal s týmž zdůvodněním. Už v roce 1916 si byl tak jistý výsledkem války, že manželce napsal: „Vděčný národ mi nedovolí mít nižší příjmy, než jaké mám nyní! Budeme se tedy mít tak dobře, abychom se vždy mohli cítit komfortně.“ Proti Haigovu životnímu stylu se objevilo jen pár námitek a všechny byly smeteny ze stolu.
Podle dobových zdůvodnění si jeho šarže a úroveň takové výstřelky žádala a „přílišná zdrženlivost by působila nemístným dojmem“. Je třeba přiznat, že mnozí britští generálové se nedokázali zorientovat v problematice moderní války a na každodenní úrovni se cítili vystresovaně, osaměle a zmateně. Vnímali, že na své úkoly nestačí. V drtivé většině však za své umístění na příliš odpovědnou pozici nemohli.
Vykopávky i hrdinové
Popsané pocity se totiž nejčastěji vyskytly u starších a před válkou už penzionovaných důstojníků, které Albion v létě 1914 spěšně povolal do služby. Tito takzvaní „dug-outs“ (volně přeloženo jako „vykopaní“, „vykopávky“) neodmítli, protože cítili povinnost opět sloužit impériu a koruně. Řada z nich pak v rozhodujících funkcích zklamala – ať už kvůli vysokému věku, zdravotním potížím nebo neschopnosti přizpůsobit se novým pořádkům. Takoví muži většinou ještě před završením prvního válečného roku putovali zpět do výslužby, a to s jistým stigmatem hanby. Z dnešního pohledu přitom šlo spíš o nespravedlivý výběr nadřízenými než o jejich osobní selhání.
TIP: Polní maršál Ferdinand Foch: Pokořitel Trojspolku
Přes uvedené potíže nakonec většina generálů Jeho Veličenstva našla způsob, jak přestát náročné zkoušky. I díky nim se královská armáda postupně přerodila z chudého příbuzného v rozhodující element Dohody, který významným způsobem přispěl k porážce centrálních mocností.
