V útrobách ocelových obrů: Služba německých tankistů za světové války (4)

V britských těžkých tancích panovaly příšerné podmínky. Tankisté v nich museli snášet obrovský hluk, výfukové plyny a vysoké teploty. Ještě horší podmínky ale panovaly v tancích francouzských. Ani němečtí tankisté nemohli hovořit o nějakém pohodlí, ve srovnání se svými britskými či francouzskými soupeři se ale rozhodně mohli těšit podstatně lepším podmínkám.

Výhody císařského kolosu

Německý těžký tank A7V bývá běžně označován za nepodařenou slepou uličku. Z celkového taktického pohledu je to sice pravda, avšak současně se konstruktérům musí přiznat, že jejich vozidlo nabízelo daleko lepší pracovní podmínky pro osmnáctičlennou osádku a disponovalo vyspělejším systémem řízení.

V  přední části seděl střelec z 57mm děla a po jeho boku pracoval nabíječ. Na levé i pravé straně a v zádi korby se nalézalo celkově šest kulometů, z nichž každý obsluhoval střelec a nabíječ. Uprostřed byly umístěny dva motory, před nimi a za nimi měli otáčivé sedačky dva mechanici, kteří kontrolovali fungování celé pohonné soustavy. Na krytu motoru se pak nacházela plošina obestavěná pancířem, jež vytvářela na horní straně tanku onu charakteristickou „kabinu“. Toto slovo vystihuje i její funkci, protože uvnitř seděli dva zbylí muži – vpředu vpravo velitel a vzadu vlevo řidič.

Jak na ocelovou krabici?

Měli tedy poměrně dobrý rozhled do okolí tanku, ačkoli rozměry vozidla částečně omezovaly výhled řidiče na překážky těsně před strojem. Řidič pomocí velkého volantu měnil rozdíl rychlostí chodu obou motorů, což ovlivňovalo rychlost pásů, takže s A7V se takto jednoduše zatáčelo. Nohama ovládal dva spojkové pedály, po levé ruce měl páku přídavné brzdy a pravá ruka obsluhovala převodový kvadrant.

Dvě vnější páky kvadrantu byly spojeny s pásy, kdežto pomocí vnitřní dvojice se nastavovaly tři stupně pro každý z motorů. Řízení vozidla A7V tedy výrazně těžilo právě z faktu, že mělo dva motory, respektive jeden pro každý pás, což však logicky znamenalo i dvojnásobné riziko poruchy. Pochopitelně ani němečtí tankisté nemohli hovořit o nějakém pohodlí, ale ve srovnání se svými britskými či francouzskými soupeři se rozhodně mohli těšit podstatně lepším podmínkám.

Detaily z výcviku

Také Němci museli nejprve improvizovat, pokud šlo o výcvik budoucích tankistů. Ze začátku panovalo přesvědčení, že když budou upřednostňováni vojáci, kteří již mají z dřívějška nějaké zkušenosti s ovládáním motorových vozidel, postačí jim jen dvoutýdenní výcvik. Postupem času se však ukázalo, že na ovládnutí A7V je třeba výrazně delší čas. Výcvik tedy zabral šest týdnů, byť skutečně platilo, že i Němci preferovali vojáky s řidičskými zkušenostmi.

V tomto smyslu jim pomohla i skutečnost, že německá armáda již před válkou užívala pásové traktory značky Holt. Tanky A7V totiž převzaly komponenty podvozků těchto traktorů, a tudíž se dalo najít poměrně dost vojáků, kteří je dovedli dobře obsluhovat.

Němci měli tanků nedostatek, a tak pro boj s nepřátelskými stroji zavedli protitankovou pušku Mauser 1918 T-Gewehr. (foto: Wikimedia Commons,  Imperial War Museums, CC0) 

Stojí ještě za zmínku, že němečtí i britští tankisté prodělali také školení pro situace, že obrněnec bude poškozen či jinak znehybněn. Část osádky se měla snažit tank zprovoznit či vyprostit, zatímco zbývající muži se měli chopit kulometů, opustit vozidlo a krýt své spolubojovníky.

Spolupráce s blátošlapy

Vyskytovaly se dokonce též počáteční nesmělé pokusy o koordinaci postupů tanků a pěchoty, protože navzdory své „revoluční“ povaze byly pásové obrněnce vnímány především jako prostředek pro podporu útočících infanteristů. Jezdily velmi pomalu, většinou rychlostí 6–10 km/h, ale to se nepokládalo za nevýhodu, protože tyto stroje měly zásadně postupovat spolu s pěšáky, kteří s nimi museli držet krok.

Společné útoky obou zbraní ale často končily neúspěchem, jelikož chyběly nástroje pro efektivní komunikaci. Signální vlajky nebo lampy (později semafory) se v chaosu bitev příliš neosvědčily a tehdejší radiostanice byly příliš velké a těžké, takže se musely stavět speciální spojovací verze tanků. Některé z těchto překážek zůstaly na tehdejší úrovni technologií neřešitelné, ale tankisté navzdory tomu získávali ohromně cenné zkušenosti, ze kterých mohly armády rozsáhle těžit v meziválečném období.