Ferdinand I. a jeho vláda (2.): Potlačení prvního českého stavovského povstání

Na Ferdinandovu výzvu se dostavila jen nepatrná hrstka českých pánů a panovník se s tím musel smířit. Nakonec se tažení po jeho boku zúčastnilo jen několik žoldnéřských sborů společně s vojskem malé části šlechty a tří měst – Plzně, Českých Budějovic a Ústí nad Labem. 

TIP: Jak se Ferdinand nepohodl s českými stavy? Čtěte!

Proti králi

V únoru zástupci Starého a Nového Města uzavřeli obranný spolek proti Ferdinandovi. Brzy se k němu připojili i někteří šlechtici, kteří se hlásili k pronásledované jednotě bratrské. Pro Ferdinanda to byl jasný akt vzpoury. Stavové svolali veřejnou zemskou hotovost a většina šlechty se postavila proti vlastnímu králi. Ale jen v Čechách. Pomoc z vedlejších zemí koruny nepřišla. Když byl poté 24. dubna 1547 v bitvě u Mühlberka na hlavu poražen a zajat saský kurfiřt, Ferdinandovi už nic nebránilo a mohl se vrátit do Čech.

Tresty

Ferdinand přitáhl v čele vítězného vojska do Litoměřic, kde přijal zástupce stavů, kteří ho horlivě ujišťovali o své věrnosti, oddanosti a loajálnosti. Ferdinand už ale přemýšlel o tom, jak vzbouřence potrestat. A začal královskými městy. Panovník je podřídil přímému dozoru vlastních rychtářů a hejtmanů, omezil pravomoci cechů, zabavil jim část statků a důchodů a zrušil četná městská privilegia. Praha byla zbavena jednoty, musela odevzdat zbraně, vojenské zásoby, statky i důchody. Zavázala se platit stálou daň z piva a sladu a musela předložit všechna privilegia k revizi. Mnohým pánům byl zabaven majetek, nebo jim byly statky proměněny v pouhá královská léna a na řadu z nich čekalo domácí vězení. Nejhůře ale dopadla jednota bratrská, jejíž představitelé byli od té doby pronásledováni.

Chatrné zdraví a nehodní synové

Po potlačení stavovského povstání Ferdinand I. na Čechy zanevřel. Péči o zemi svěřil do rukou svého syna Ferdinanda Tyrolského a sám se o český stát zajímal jen nárazově. Je pravda, že po smrti jeho milované ženy na tom nebyl ani zdravotně nejlépe. Na odpočinek se mu ale viditelně nechtělo a ani jeden z jeho synů mu nedělal radost. Ferdinand se oženil s nevhodnou ženou a Maxmilián měl příliš volnomyšlenkářské názory.

„Jeho zdraví, dosud výtečné, se změnilo kolem roku 1560. Na Zelený čtvrtek roku 1564, chtěl podle obyčeje umývat nohy chudým, byl však zachvácen mdlobou. Živořil ještě několik měsíců a zemřel 25. července roku 1564.“ Bylo mu šedesát jedna let a plných třicet osm z nich byl vladařem. Zemřel ve Vídni, ale ani ne po roce byly jeho ostatky přeneseny do Prahy a uloženy po boku jeho milované ženy Anny v katedrále sv. Víta.