V biskupském vězení: Kde se napravovali provinivší se kněží?
V současnosti nám přijde přirozené, že všichni obyvatelé státu podléhají stejným zákonům a stejnému trestnímu systému. Dříve tomu tak nebylo. Ještě v 19. století například existovala dnes již téměř zapomenutá biskupská vězení pro provinivší se kněze. Jedno z nich se stalo „předchůdcem“ současné státní věznice na Mírově
Roku 1761 nařídil olomoucký biskup Maxmilián Hamilton přemístit na biskupský hrad Mírov kněžský karcer z Hukvald, a to včetně internovaných kněží. Pro zdejší chovance pak platil od roku 1801 obšírný denní řád, který dal vypracovat arcibiskup Colloredo. Díky němu si dnes můžeme učinit představu, jak takové zařízení fungovalo.
Corrigibilis a incorrigibilis
Podle denního řádu byl kněz umístěný do korekčního domu označen buď jako napravitelný (corrigibilis), nebo nenapravitelný (incorrigibilis). Toto zařazení se odráželo například v množství a kvalitě přiděleného jídla, ve vybavení cely a v dalších výhodách, respektive nevýhodách. Zařazení však nebylo neměnné: pokud se nenapravitelný choval dobře, uvědomoval si svoje provinění, litoval jej a dodržoval denní řád, mohl být zařazen mezi napravitelné. „Ten, kdo to prověřuje, se nesmí dát oklamat jejich důvtipem.“
Naopak pokud nebyla u původně napravitelného pozorována pozitivní změna, mohl být vřazen mezi nenapravitelné. Instrukce zdůrazňovaly, že „korekční dům neslouží k odložení nepohodlných kněží, ale je místem nápravy“. Pokud to bylo možné, cíl představoval návrat kněze do duchovní správy. Kněží propuštění do pastorace se však na Mírov často vraceli, zvláště ti, kteří měli problémy s alkoholem.
O každého umístěného bylo postaráno: „Měl být živen a dostávat nezbytný prostý oděv.“ Pokud si uvězněný stěžoval na stav svého oblečení, stížnost prověřil mírovský kaplan (a zároveň superior korekčního domu). U mírovského kaplana se rovněž ukládaly veškeré peníze a cennosti uvězněných. Také rozhodoval, zda si uvězněný smí za své peníze opatřit něco navíc.
Vězení i útulek
Tresty v korekčním domě na Mírově nebyly nijak drastické. Nejpřísnější trest představoval půst o chlebu a vodě. Ten mohl být umístěnému knězi nařízen například v případě, že nedodržoval denní řád korekčního domu nebo se provinil proti povinné úctě a poslušnosti. Styk s vnějším světem byl také omezen: mít návštěvy a psát dopisy se mohlo jen s dovolením.
TIP: Špilberské kasematy: Nejobávanější kriminál v Evropě
Pokud se někdo z uvězněných cítil špatně nebo byl shledán nemocným, měl ho vyšetřit lékař. V případě vážného onemocnění mohl nemocného poslat ke „specialistovi“ a ten se podrobil léčbě mimo korekční dům. Uvážíme-li, že většinu „nenapravitelných“ (tedy dlouhodobých obyvatel Mírova) tvořili kněží závislí na alkoholu či psychicky nemocní, je zřejmé, že přemístění do korekčního domu bylo spíše prostředkem k zachování lidské důstojnosti než trestem.
V roce 1850 byl korekční dům na Mírově zrušen a po svém obnovení sídlil na biskupském zámku ve Vyškově. Roku 1855 prodala církev Mírov státu, který jej upravil k účelu, jemuž slouží dodnes.
