Trnitá cesta k modré revoluci: Staří Římané považovali modrou za barvu barbarů

O modré barvě se tvrdí, že není agresivní, dává pocit jistoty a sjednocuje. Nikoliv náhodou ji má na své vlajce Organizace spojených národů, UNESCO i Evropská unie. Ani vojáci mírových jednotek OSN nenosí klasické zelené přilby, ale právě modré.

Zatímco dnes patří modrá k nejužívanějším barvám, v minulosti tomu tak rozhodně nebylo. Nástěnné malby ve slavných pravěkých jeskyních, jako je španělská Altamira nebo Lascaux a Chauvet ve Francii, svědčí o tom, že o existenci modrého barviva neměli paleolitičtí výtvarníci patrně vůbec tušení. Naopak hojně používali především červenou, černou a hnědou. Totéž platí pro neolitické malby z černého kontinentu: jak na Sahaře, tak v jižní Africe najdeme zejména červenou a bílou, zatímco po modré není nikde ani stopa.

Příčiny uvedeného jevu tkví pravděpodobně v tom, že v pradávných dobách se dalo modré barvivo v přírodě získat jen těžko. Jeden z hlavních zdrojů modré – boryt barvířský neboli Isatis tinctoria – se až do neolitického období vyskytoval pouze sporadicky v Asii a na Sibiři. V Evropě se rostlina objevila teprve krátce před érou bronzu.

Vymazána ze slovníků

Staří Řekové již o tomto barvivu věděli, přesto pro modrou žádný výraz neměli a pomáhali si slovy „nebe“ a „moře“. Římané používali pojem „caeruleus“ neboli „nebeský“. Modrá však chyběla nejen v antickém slovníku, ale podle všeho i v životě tehdejších lidí. Stačí si přečíst díla římského klasika Senecy, který tvrdil, že duha sestává pouze z šesti barev – modrou přitom záměrně ignoroval. Objevuje se ovšem i překvapivý názor, že lidé starověku neměli pro zmíněný odstín žádné označení zkrátka proto, že jej vůbec neviděli. Ještě než uvedenou myšlenku zavrhnete jako směšnou, přečtěte si více v článku Tajemství neviditelné modré barvy.

Téměř s jistotou však můžeme tvrdit, že klasické kultury vnímaly modrou jako barvu negativní. Dokonce i modré oči se považovaly za tělesnou vadu, neboť se přisuzovaly germánským kmenům, tedy barbarům. A právě pro spojení s těmito hlavními konkurenty Římanů se zřejmě i barva nebe dostala na černou listinu.

Tehdejší keltské národy měly ovšem na modrou zcela jiný názor. Milovali ji především lidé žijící na území dnešní Británie, kteří si zmíněnou barvou rituálně zdobili obličeje při důležitých ceremoniích. Římský historik Plinius Starší v 1. století napsal: „Při určitých obřadech kráčejí manželky a snachy britských Keltů v procesí zcela nahé a jejich těla jsou potřena modrou barvou.“ 

Móda podle Panny Marie

K obratu došlo až ve středověku, kdy si modrá vysloužila čestné místo v byzantských mozaikách. Na scénu se však dostávala pozvolna. Například když církev určovala barvy k liturgiím, modrá mezi nimi neměla místo. Rozhodl o tom papež Inocenc III. (1160–1216), autor příručky Posvátné tajemství oltáře, podle jejíchž pokynů se v závislosti na liturgickém období kněží dodnes při mši odívají pouze do bílé, černé, zelené, červené a fialové.

Nicméně již v 11. století použil neznámý umělec modrou poprvé jako barvu roucha Panny Marie. Nelze vyloučit, že šlo o omyl a malíř chtěl ve skutečnosti zachytit černý odstín, značící smutek trpící Matky. Každopádně, z modré se stal módní hit a rychle se rozšířila do všech uměleckých oblastí.

Když v roce 1180 zvolil Filip II. August jako znak Kapetovců, potažmo celé Francie 35 zlatých lilií na modrém pozadí, někdejší barvu barbarů tím nevídaně povýšil. Šlechtických erbů, v nichž převládala modrá, postupně přibývalo a okolo roku 1400 už zmíněný odstín zahrnovala téměř třetina znaků aristokratických rodin.

V 13. století nastal ještě jeden, dříve zcela nemyslitelný obrat. Francouzský panovník Ludvík IX. a anglický vládce Jindřich III. Plantagenet začali nosit modré pláště, čímž odsunuli na vedlejší kolej do té doby jedinou barvu hodnou králů – červenou. Oba vladaři byli zapálenými křesťany a není vyloučeno, že je měl modrý plášť spojovat s rouchem Panny Marie. A možná právě díky těmto dvěma mocným panovníkům se dodnes říká, že v žilách šlechticů koluje modrá krev.

Barevný boom

Od roku 1230 poptávka po modré barvě prudce vzrůstala a produkce borytu barvířského zažívala ohromný boom. V Durynsku dokonce museli vydat zákon, který používání barviva z borytu omezoval, protože nestačili pěstovat dostatek rostlin. V Itálii byla hlavním producentem Florencie, jež dodávala na trh hned sedm modrých odstínů, ve Francii se stala Mekkou zmíněné barvy Normandie, především město Rouen.

Ve Francii a brzy nato i v Německu se barvivo zařadilo mezi důležité vývozní artikly. Listy borytu stlačené do kuliček se posílaly jako lodní náklad po řekách na trhy téměř do celé Evropy, kde se vyvažovaly zlatem. Modrá móda tak pro mnoho zemí představovala zlatý důl. Kvůli přemrštěné ceně borytu se ovšem začala horečně hledat alternativní surovina.

V 15. století pak Evropané objevili rostlinu indigo dováženou z Indie a od 16. století také z Ameriky. Centra obchodu s barvivem se poté přesunula na nová místa: indické indigo proudilo na starý kontinent přes Benátky, americké zase přes Španělsko.

TIP: Na barvě záleží: Modrý odstín příborů či talířů zvyšuje pocit slanosti

Na sklonku středověku se začala pro výrobu modré používat také hornina lapis lazuli, zvaná též lazurit. Zmíněný polodrahokam znali dobře již staří Egypťané a hojně jej používali samotní faraonové. Považovali ho totiž za posvátný právě pro jeho intenzivní odstíny, jež se spojovaly s nebem, a tedy s bohy. V západní kultuře se lazurit zpočátku téměř neuplatňoval kvůli vysoké ceně – jeho jediný známý zdroj se nacházel v dnešním Afghánistánu a dovážená hornina měla podobnou cenu jako zlato.