Třída bitevních lodí Queen Elizabeth: Neohrožené královny moří

V říjnu 1911, po nástupu Winstona Churchilla na místo prvního lorda admirality, došlo v britském Královském námořnictvu (Royal Navy) k několika významným změnám. V Evropě vrcholilo námořní zbrojení započaté v prvních letech 20. století, a tak se Churchill energicky chopil příležitosti. Vláda si na jeho popud objednala moderní bitevní lodě třídy Iron Duke, které svou výzbrojí a pancéřováním překonávaly dosud vše, co v Anglii postavili. Zatímco dělníci v loděnicích pokládali kýly prvních plavidel, na rýsovacích prknech a v kanceláři prvního lorda admirality se pracovalo na kolosu ještě o mnoho větším.

Obr s novými parametry 

Původně se předpokládalo, že třída Queen Elizabeth přímo naváže na předcházející konstrukce vzhledem i rozmístěním hlavní výzbroje. Na počátku se počítalo s deseti kanony ráže 381 mm, která se nacházela po dvou v pěti centricky rozmístěných dělových věžích. Admiralita se odhodlala k poměrně riskantnímu tahu, když zvolila výzbroj, jež se nacházela teprve ve stadiu prototypu. Pokud by konstruktéři s vývojem neuspěli, plavidla by dostala méně výkonná děla ráže 343 mm. 

Oba lordi admirality, ten současný (Churchill) i minulý (Reginald McKenna), navíc lobbovali za vyšší rychlost, díky níž by plavidla mohla plnit úkoly do té doby svěřené pouze bitevním křižníkům. V projektu proto vypustili jednu z pěti zamýšlených věží hlavního dělostřelectva. Plavidlo se tak podstatným způsobem zrychlilo až na 24 uzlů (44,5 km/h), čímž se vyrovnalo i některým bitevním křižníkům. Loděnice dostaly zakázku na stavbu pěti jednotek (Queen Elizabeth, Warspite, Valiant, Barham, Agincourt). Poslední z nich měla mít zeslabené pancéřování až na úroveň bitevních křižníků, které by kompenzovala vyšší rychlost až 28 uzlů (52 km/h).

Dokonalý poměr 

Později se ukázalo, že původní čtyři jednotky mají daleko lépe vybalancovanou palebnou sílu, rychlost a pancéřování, takže mohou plnit roli rychlých bitevních křižníků, aniž by ztratily přednosti bitevní lodi. Z toho důvodu se stavba posledního upraveného plavidla stala bezpředmětnou, takže se nakonec od ostatních nelišilo. Dodatečně se změnilo jen jméno. Protože loď zafinancovala Federace malajských států, nesla název Malaya. O stejném kroku uvažovala také Kanada, která chtěla zaplatit hned tři z nich. Z projektu nakonec pro neochotu kanadské vlády uvolnit finance sešlo. 

V případě třídy Queen Elizabeth konstruktéři dosáhli ideálního poměru mezi palebnou sílou, pancéřovou ochranou a rychlostí, což tato plavidla řadilo mezi vůbec nejúspěšnější konstrukce bitevních lodí vůbec. Po skončení první světové války všechna zůstala v aktivní službě a prošla rozsáhlou modernizací, která měla vliv především na sekundární a protiletadlovou výzbroj, dodatečné pancéřování a vzhled.

Barham se účastnil bitvy u Jutska se účastnil jako vlajková loď 5. eskadry bitevních lodí, během střetnutí vystřílel celkem 337 granátů a dostal pět zásahů. Hned na počátku druhé světové války jej na tři měsíce vyřadilo poškození po zásahu torpéda z německé ponorky. V září roku 1940 podnikl nájezd na francouzský Dakar, při němž byl zasažen 380mm granátem z bitevní lodi Richelieu. 

TIP: Trumfové eso Kaiserliche Marine: Bitevní loď Baden

Následně v rámci Svazu H chránil konvoje v okolí Gibraltaru a zasáhl do bitvy u Matapanu. Dne 25. listopadu 1941 zasáhly střed bitevní lodi Barham tři ze čtyř torpéd vypálených z německé ponorky U-331. Plavidlo se rychle převrátilo na bok a o čtyři minuty později explodovala munice, po čemž kleslo ke dnu.