Dlouhá cesta staré dámy: Bitevní loď Jeho Veličenstva Warspite (1)

Když v roce 1912 vrcholily závody v námořním zbrojení mezi Německem a Velkou Británií, první lord admirality Winston Churchill usoudil, že by se hodila menší „pauza“. Císaři Vilémovi II. a vrchnímu veliteli Kaiserliche Marine admirálu Alfredu Tirpitzovi navrhl roční přestávku, během které by diplomaté mohli dojít k nějakému kompromisu. V Německu ale rozumný návrh chápali jako britskou slabost, a to nemohlo zůstat bez reakce. 

Hrozivá děla 

Churchill se tedy rozhodl vyzbrojit loďstvo novou třídou bitevních lodí s děly dosud nevídané ráže 15 palců (381 mm). Firma Vickers pak oznámila, že takové zbraně dokáže vyrobit, a také parlament s velkou podporou voličů v zádech s dalšími výdaji na zbrojení souhlasil. Část odborné veřejnosti ale upozorňovala na účinky tlakové vlny, která při výstřelu mohla poškodit samu loď – především optiku dálkoměrů dělových věží.

Předpokládaný problém nicméně vyřešily dálkoměry periskopového typu, a tak se mohlo začít stavět. Kýl Warspite (jméno lze přeložit jako Válečná zloba) založili dělníci doků v Devonportu 31. října 1912 jako druhou z pěti jednotek třídy Queen Elisabeth, děla, lafety a věže se stavěly současně s lodí. To znamenalo, že nezůstalo mnoho času na vývoj a testování novinek a v podstatě došlo jen ke zvětšení osvědčených děl ráže 343 mm použitých na předchozí třídě Iron Duke, se kterou se shodovalo také rozmístění výzbroje.

Pancéřová ochrana

Právě z třídy Iron Duke se vycházelo jak při celkové koncepci, tak v dílčích řešeních. Několik výjimek se ale našlo. Tou nejzřetelnější se stal posun od vytápění uhlím k použití těžkého topného oleje. Absence rozměrných uhelných bunkrů konstruktérům umožnila přidat na pancíři a strojům ještě zbylo dost energie na dosažení rychlosti o 4–5 uzlů (7,5–9 km/h) vyšší, než bylo u bitevních lodí té doby obvyklé. Tím se předznamenalo pozdější taktické využití, když obrněnce třídy Queen Elisabeth vyztužily seskupení rychlých bitevních křižníků.

Zlepšení pancéřové ochrany se týkalo především hlavní paluby, boční pás byl o palec (2,54 cm) silnější a posun ve vývoji znamenalo také nové řešení protitorpédové ochrany podélnou hrází. Granáty hlavních děl o hmotnosti 875 kg dokázaly prorazit 320mm pancíř na vzdálenost 30 km a přitom se jednalo o velmi spolehlivé zbraně, které dobře sloužily i o 30 let později. Obecně vzato tak nové britské bitevní lodě znamenaly pro německé konstruktéry výzvu, na kterou odpověděli až v polovině 30. let třídou Bismarck. 

V bitvě u Jutska 

Warspite vstoupila pod kapitánem Edwardem Phillpottsem do služby v březnu 1915, avšak krátce po testovacích plavbách se srazila se sesterským Barhamem. Po dvouměsíčních opravách pak posílila 5. eskadru bitevních lodí kontradmirála Hugha Evan-Thomase. Právě toto seskupení sehrálo velkou roli v bitvě u Jutska (31. května–1. června 1916), když bitevním křižníkům admirála Davida Beattyho vytrhlo trn z paty a později čelilo náporu hlavních sil německého Širokomořského loďstva. Dělostřelci z Warspite zasáhli bitevní loď Grosser Kurfürst, pak ale loď inkasovala čtyři granáty z obrněnců Prinzregent Luitpold a Seydlitz.

V pozdější fázi boje se Warspite po šťastném zásahu kanonýrů z Kaiserin zasekl kormidelní systém a na bezmocnou loď několik desítek minut střílelo hlavní a pomocné dělostřelectvo šesti bitevních lodí. Nepancéřované nástavby střely doslova rozmetaly, nicméně pohon zůstal díky pancíři nedotčen. Warspite opsala dva plné kruhy a po provizorní opravě se vzdálila z boje. Ačkoli německá propaganda hlásila její zničení, Warspite ve skutečnosti z nepříjemné šlamastyky vyvázla s plnými 150 zásahy, avšak s pouhými 14 padlými a 16 raněnými námořníky. Opravy v Rosythu trvaly dva měsíce a do dalšího boje už loď nezasáhla. To ovšem neznamenalo, že by neutrpěla šrámy. V srpnu 1916 se srazila se sesterským Valiantem a o rok později ji poškodily padající trosky po explozi muničních skladů bitevní lodi Vanguard.