Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau (2)

Na začátku listopadu 1942 se americké a japonské velení přibližně ve stejné době rozhodlo posílit pozemní vojska na Guadalcanalu. Američané rozdělili síly na dvě skupiny a Juneau se dvěma křižníky a čtyřmi torpédoborci doprovázel svaz tří velkých dopravních lodí pod velením admirála Normana Scotta. Dne 10. listopadu však hydroplán z japonské ponorky tento konvoj spatřil, dvě hodiny kroužil kolem a Američané věděli, že brzy přijdou potíže.

Předchozí část: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau (1)

Zpočátku se nic nedělo, ale jen co lodě přistály na Guadalcanalu a začaly vykládat materiál, na nebi se objevily japonské bombardéry. Lodním protiletadlovým dělostřelcům pomohli místní stíhači a japonští letci za cenu těžkých ztrát dosáhli jen poškození nákladní lodě Zeilin.

Drama pokračuje

Druhý den do přístavu dorazila další část posil a Juneau s křižníkem Atlanta a torpédoborci pro jistotu v okolí pátral po ponorkách. Místo nich se objevilo 24 bombardérů a tentokrát žádný zásah nezaznamenaly, zatímco Juneau si hrdě nárokoval šest z osmi sestřelených strojů. Pak přišla zpráva, že od severu se blíží silné seskupení japonských plavidel, v nichž nechybějí nejméně dvě bitevní lodě. Bylo zřejmé, že tentokrát nejde o běžnou zásobovací akci a americké námořní pěšáky čeká těžké námořní bombardování.

Lehce zranitelné a ještě ne zcela vyložené nákladní lodě zvedly kotvy a v doprovodu tří torpédoborců urychleně opustily prostor. Zbytek amerických lodí v podobě pěti křižníků (avšak jen dvou těžkých) a osmi torpédoborců se měl naopak pokusit japonský útok v noční bitvě zadržet. Velení víceméně improvizovaně složené eskadry se ujal admirál Daniel Callaghan, seřadil své skromné síly a vyrazil vstříc silnějšímu nepříteli. Na druhé straně japonský admirál Hiroaki Abe věděl, že u Guadalcanalu se pohybují americké křižníky, nicméně předpokládal, že večer se jako obvykle stáhnou.

Rychlý ústup

Bitva začala oboustrannou sérií chyb, které bez jediného výstřelu způsobily kuriózní přiblížení flotil na vzdálenost pouhých několika kilometrů. Potom Japonci statečně rozsvítili pátrací světlomety na bitevní lodi Hiei, osvítili křižník Atlanta a plavidlo rychle zasáhlo asi 30 granátů různých ráží. Na druhou stranu právě Hiei za rozsvícení světlometů zaplatil vysokou cenu, protože Američané na prozrazený cíl stříleli vším, čím mohli, a podařilo se jim jej zapálit.

Pak do boje zasáhly japonské torpédoborce a s klidem vypouštěly svá smrtonosná torpéda. Vyznamenal se především Amacukaze, jehož první salva okamžitě zničila torpédoborec Barton. Druhou salvu své lodi v roce 1967 popsal tehdejší velitel Amacukazeho kapitán Tameiči Hara: „Byl to snadný cíl, stačila na něj čtyři torpéda, ne obvyklých osm. Po třech minutách a čtyřiceti vteřinách vyšlehly z našeho cíle plameny. Byl to křižník Juneau. Moje posádka řvala radostí.“

Zmrzačený křižník

Dá se říci, že Juneau byl z boje vyřazen dřív, než do něj zasáhl. Kapitán Swenson měl od počátku problémy s identifikací vlastních a nepřátelských lodí, a když se konečně rozhodl střílet, do levoboku v prostoru přední kotelny vrazilo torpédo z Amacukazeho. Na místě zahynulo 17 topičů, v přední části lodi zhaslo osvětlení a hlavně – bez proudu se octly dělostřelecké věže.

Navíc se do podpalubí začala hrnout voda a zůstat na místě bitvy postrádalo smysl. Zchromlý Juneau se otočil k jihu a k ránu se připojil ke čtyřem americkým lodím, které ještě byly schopné pohybu. Plavidla zaujala protiponorkovou sestavu vpředu s torpédoborci Fletcher a Sterett, za nimi plul nepoškozený křižník Helena, rozstřílený San Francisco a nakonec Juneau. Svaz se pohyboval rychlostí 18 uzlů (33,3 km/h), což představovalo nejvyšší rychlost, jaké byl Juneau poháněný jen jednou lodní vrtulí schopen.

I-26 zasahuje 

Protiponorková sestava amerických lodí rozhodně měla své opodstatnění. Japonské ponorné čluny totiž kolem Guadalcanalu rády hledaly své cíle a v předchozích týdnech zaznamenaly poměrně solidní úspěchy. Ostražitost však neměla daleko k panice, když torpédoborce kolem deváté ráno zasypaly podezřelý kontakt hlubinnými náložemi. Ačkoli se jednalo o zbytečný útok – patrně na hejno ryb – jeho následky se ukázaly jako katastrofální.

Exploze hlubinných pum totiž v dálce zaslechla posádka ponorky I-26 a její kapitán Minoru Jokota už věděl, kde hledat kořist. O hodinu později periskopem zahlédl ploužící se svaz. Protože mohl vypálit jen tři torpéda (tři torpédomety se mu poškodily při nedávném nárazu na útes), rozhodl se zaútočit jen na nejbližší křižník San Francisco. Jenže Jokota cíl minul a dá se říci, že pro něj šťastně.

Jedno torpédo proplulo poblíž křižníku Helena, druhé těsně minulo San Francisco a třetí se zabořilo přesně do středolodí Juneau. Nešťastný křižník neměl sebemenší šanci, během 20 vteřin se s většinou posádky potopil a jen málokdo měl šanci se zachránit. Nakonec se v moři ocitlo 110–140 námořníků (odhady se různí) z 697 na palubě, část v záchranných prámech, část jen v plovacích vestách.

Bohem zapomenutí námořníci

Jenže tím jejich trápení vlastně začalo. Velitel seskupení kapitán Gilbert Hoover z křižníku Helena (admirálové Callaghan a Scott v bitvě zahynuli) totiž po krátkém rozmýšlení nařídil nikoho nezachraňovat. Nebezpečí dalšího torpédového útoku se mu zdálo příliš vysoké a pochopitelně nemohl tušit, že I-26 se s prázdnými torpédomety a posádkou vyděšenou z náhodného cinknutí sonarového signálu o plášť ponorky právě snaží co nejrychleji dostat pryč.

Svaz ani nezpomalil a nikdo dokonce ani nehodil do moře další záchranné prámy. Hoover jen nechal odvysílat zprávu o zkáze Juneau a pozici trosečníků v naději, že ji zachytí a předá dál náhodně přelétávající bombardér. Jenže záležitost dopadla tak, že žádná loď pokyn k záchraně nešťastných námořníků nedostala, a to ani poté, co Hoover osobně předal hlášení ve štábu admirála Williama Halseyho.

Smrt v hlubinách

Ty tak čekaly těžké chvíle, které v drtivé většině skončily strašnou smrtí. První zahynuli zranění. Po nich následovali námořníci v kapokových záchranných vestách, které po dvou dnech v moři nasákly tolik vody, že ztratily vztlak, další vojáci podlehli žralokům. Jenže ani šťastlivcům na vorech a plovoucích troskách nebylo o moc lépe. Vystaveni slunci, únavě, vlnobití, žízni, hladu a beznaději začali pít mořskou vodu. Tím si ovšem způsobili hypernatrémii (příliš mnoho sodíku v krvi), jenž má postupně za následek smrštění mozkových buněk, šílenství, svalové křeče a smrt.

Tragédii Juneau nakonec přežilo jen deset mužů. Tři na záchranném voru dosáhli malého ostrova, kde se jich ujali přátelští Melanésané. Dalších šest námořníků zahlédla a zachránila posádka náhodně letícího hydroplánu a ještě dlouhých devět dní po zkáze objevil torpédoborec Ballard záchranný vor s jediným živým trosečníkem – protiletadlovým dělostřelcem Allenem Heynem.

Příběh otřásl i admirálem Halseym, který kapitána Hoovera okamžitě zbavil velení. Když vyšlo najevo, že za smrt trosečníků může spíš nefunkční administrativní moloch, Halsey své rozhodnutí změnil, nicméně dobrou pověst Hooverovi vrátit nedokázal. Smutné také je, že z tragédie Juneau se nikdo nepoučil a o dva a půl roku později čekal podezřele podobný osud trosečníky z křižníku Indianapolis. 

Navzdory předpisům

V moderní historii námořního vojenství se asi nikdy nestalo, aby během jedné bitvy na jedné lodi zahynulo pět sourozenců. Smutná výjimka patří právě křižníku Juneau, konkrétně rodině Sullivanových z města s příznačným jménem Waterloo ve státě Iowa. Dva nejstarší bratři Frank a George sloužili u námořnictva už před válkou a do civilu odešli v květnu 1941. Po Pearl Harboru se ke své zbrani vrátili a tentokrát je doprovodili také mladší bratři Joseph, Madison a Albert.

Přestože už v té době námořnictvo přísnými, leč ne vždy dodržovanými předpisy službu sourozenců ve stejné jednotce zakazovalo, Sullivanové si v duchu hesla „voják se stará – voják má“ nějakým způsobem zařídili společné zařazení na křižník Juneau. Bitvu u Guadalcanalu sourozenci přežili bez úhony, ale po finálním zásahu torpédem z ponorky I-26 zůstali na živu jen George a Albert. Oba se přidali ke skupině trosečníků kolem přeživšího námořníka Heyna a díky jeho pozdější výpovědi víme, co se s ním i Sullivany dělo v příštích dnech.

Rodinná tragédie

Oba bratři se účastnili marných pokusů o spřažení kruhových záchranných člunů za sebe a pádlování k nějaké pevnině. Albert však zemřel již druhého dne, a když nebožtíci ve člunech začali přibývat, navrhl kdosi pohřbít jejich těla do moře. George Sullivan, v té době už patrně z pití mořské vody pološílený, leč ostatními stále ještě respektovaný, však tvrdil, že nic takového udělat nemohou, protože pohřby do moře může nařídit jen kapitán nebo oblastní velitelství. Trosečníci George ještě poslechli, ale když jednomu nebožtíkovi utrhl žralok nohu, posledního Sullivana už nikdo neposlouchal a pohřby do moře doprovázené krátkou modlitbou se staly denním chlebem. Stejný osud nakonec čekal i samotného George.

TIP: Noční můra admirála Dönitze: Nespolehlivá německá torpéda G7

Rodina se o osudu svých synů dozvěděla až za dva měsíce. O tragédii nicméně bryskně informoval tisk, takže soustrast rodičům a sestře vyjadřoval kdekdo – od obyčejných lidí až po prezidenta Roosevelta, a dokonce i papeže. S veřejným míněním muselo námořnictvo něco dělat, a tak konečně začalo důrazně uplatňovat předpisy zamezující službě sourozenců ve stejné jednotce.

Ty byly navíc ještě doplněny a rozšířeny na všechny složky ozbrojených sil, když později během šesti měsíců v různých jednotkách padli čtyři bratři Borgstromové. Pozůstalým to samozřejmě nijak nepomohlo, ale námořnictvo se snažilo alespoň zmírnit jejich zármutek tím, že jeden z nových torpédoborců pojmenovalo The Sullivans.