Tišnovská hora Květnice: Vrch plný pokladů a ráj vědců

Pro charakteristický tvar prý byla Květnice dlouho považována za sopku. Tento blud kdysi na Tišnovsku šířili mezi žáčky sami učitelé, i když hora nemá se sopkou kromě charakteristického exteriéru nic společného. Vulkanologové si zde tedy na svoje nepřijdou, zato botanikové, entomologové, geologové a speleologové považují Květnici za malý ráj.

Ochrana zrozená z nadšení

Z dobových fotografií je zřejmé, že před více než sto lety byly dnes zalesněné vrcholy mnohem obnaženější. Ještě ve 30. letech 20. století se na svazích Květnice rozkládala rozsáhlá skalní step a lesostep. A právě tato dávná i nedávná minulost dala útvaru do vínku druhovou floristickou rozmanitost. Tu jako první skutečně docenil významný botanik Doc. RNDr. Jan Šmarda (1904–1968). V knize Květnice a příroda Tišnovska o něm Jan Lacina píše: „Byl to právě on, jehož hlas kdysi zazněl ve prospěch ochrany Květnice nejdůrazněji. Představujete si ho, jak zde leží ve vyhřáté stráni na břiše a s lupou těsně přitisknutou k oku zkoumá chloupky na listech mochen či polštářky mechů. Vidíte ho, jak náruživě noří nos do voňavé mateřídoušky a se zanícením sobě vlastním strhává k obdivu své žáky. A dodnes slyšíte znít nad nepatrnou stélkou lišejníku, kterého jste si vůbec nevšimli, jeho jásavé: ‚To je nádhera! To je dekorativní!‛“

Z podnětu Jana Šmardy byla Květnice v roce 1950 prohlášena přírodní rezervací. Později byla neprávem přeřazena do kategorie přírodních památek a dnes rozloha chráněné lokality činí 130 hektarů.

Hora pokladů

Ve skalním podloží Květnice se střídají především vápence, křemence a granity. Tyto geologické poměry, klima a členitý terén umožňují defilé lesostepních a lesních společenstev. K druhově naprosto nejbohatším patří lesostepní dřínové doubravy na jižních teplých svazích a dealpinské bučiny na stinných svazích severních. Hora tak poskytuje vhodné životní prostředí desítkám zvláště chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů.
Ne náhodou se Květnici někdy říká Hora pokladů. I když odhlédnete od bohatství flóry a fauny, je tento název pochopitelný zejména na impozantní Velké skále (446 m n. m.). Jde o největší izolované skalisko tvořené devonskými kvarcity. Skalní bloky jsou rozeklány hlubokými puklinami, tvoří skalní okna a můstky a vytváří kulisu jako z pohádkového filmu.

Za slunečného dne a zvláště po dešti se země v okolí Velké skály doslova zatřpytí. Stačí se sehnout a obdivovat krystaly ametystů a záhněd. Vyskytuje se zde však i kalcit, limonit, baryt, galenit, čirý křišťál, azurit, malachit, kuprit, ryzí měď, citrín, morion (černý), baryt, lublinit, sádrovec, bruslit a další.

Cestu našel jezevec

Tišnovská dominanta ovšem nemá jen líbivou „slupku“, ale také pozoruhodnou „náplň“. V jejích útrobách se ukrývají jedinečné krasové útvary – jeskyně Pod křížem, Květnická propast (hluboká více než 70 m) a Králova jeskyně. Naleznete zde i umělé štoly – pozůstatky po někdejším hledání zlata a stříbra – které jsou spolu s jeskyněmi velmi významným zimovištěm vrápenců malých (Rhinolophus hipposideros), v ČR kriticky ohroženého netopýřího druhu. Sídlí zde i několik dalších druhů netopýrů, např. netopýr velký (Myotis myotis), netopýr velkouchý (Myotis bechsteinii), netopýr brvitý (Myotis emarginatus), netopýr černý (Barbastella barbastellus) nebo netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus).

TIP: Přírodní rezervace Broumovské stěny aneb Kouzlo skalních měst a labyrintů

Pozoruhodným způsobem byla odhalena Králova jeskyně. Až 28. května 1972 ji objevili tišnovský myslivec Jaroslav Bárta a jeho foxteriér Luxík. Pronásledovali jezevce, který náhle i s foxteriérem zmizel v podzemí. Propadli se do jedné z propastí a jeskyně tak byla zcela náhodně objevena při záchraně loveckého psa. Ten pád se zraněním přežil, pro jezevce byla honička poslední. Jeskyně byla pojmenována po Aloisi Královi, objeviteli slavných Demänovských jeskyní na Slovensku. Významný moravský speleolog se totiž na důchod přestěhoval do Tišnova, kde ve věku nedožitých 95 let zemřel jen pár měsíců před objevem jeskyně na Květnici.

Pavoučí pás cudnosti

Když se sehnete nízko k zemi, možná uvidíte vzácného jedovatého pavouka stepníka moravského (Eresus moravicus). V Česku se běžně vyskytuje v jižnějších oblastech (např. v Pavlovských vrších nebo na Mohelenské stepi) a Květnice je nejsevernějším místem jeho výskytu. Přestože jsou neobyčejně nápadní, byli objeveni a popsáni až v roce 2008 arachnologem Dr. Milanem Řezáčem.

Samice stepníků moravských měří včetně nohou 35 mm, jsou černé a na hlavě mají oranžovou skvrnu. Nápadní samci měří 11 mm a mají výstražné bílo-černo-červené zbarvení. Stepníci jsou pozoruhodní tím, že mláďatům jako první potrava slouží jejich vlastní matka. V populaci přitom vždy početně převažují samci nad samicemi a tvrdě a nemilosrdně soupeří o právo a čest stát se otci. Proto svým vyvoleným po kopulaci zalepují pohlavní orgán, aby zabránili jejich „promiskuitě“.

Flóra a fauna Květnice