Tak trochu jiní námořníci: Jak se vyvíjela taktika říčního boje

Říční flotily v moderním slova smyslu se rodily od poloviny 19. století, kdy mezi křesťanskými státy a osmanskou říší vznikla na Dunaji dlouhá vodní hranice. Turci ji hodlali střežit poměrně velkou silou v počtu dvou pancéřových fregat a sedmi říčních monitorů, což Rakušany a později Rumuny vedlo k budování podobných jednotek. Oba státy však svou koncepci pojaly trochu jinak. Zatímco Rumuni hodně spoléhali na torpédové čluny (byť kanonům se nevyhýbali), Rakušané jednoznačně preferovali velká děla. První světová válka pak ukázala tu lepší cestu. 

Prvoválečné zkušenosti

Rakouské monitory od počátku války drtily srbské pozice na souši, a protože při svých rozměrech nabízely nepříteli jen malý cíl, troufali si jejich kapitáni i na souboje s velkorážným dělostřelectvem. Když Rumunsko v létě 1916 vstoupilo do války na straně dohodových mocností, jeho torpédové čluny se okamžitě pokusily zničit rakousko-uherskou flotilu přímo v bulharském přístavu Ruse.

Akce přes odvahu posádek skončila fiaskem, ovšem na druhou stranu Rakušany přiměla přemístit jejich lodě do bezpečnějších vod. Koncepce velkých děl a malých lodí se koneckonců brzy ukázala jako účinnější, když rakouské monitory svými 120mm kanony vyhnaly rumunské říční lodě z přístavu Giurgiu a později zvítězily v takřka regulérní námořní bitvě o pontonový most u Rjuhova. Rumunské čluny ovšem také prokázaly svou užitečnost, když z obležené pevnosti Turtucaia (dnes Tutrakan v Bulharsku) evakuovaly celou divizi pozemních vojsk.

Dědictví habsburské monarchie

V roce 1918 bylo zřejmé, že ozbrojené říční lodě mohou sehrát důležitou roli při ostřelování pozemních pozic, násilném překročení vodních toků a ochraně pontonových mostů, či naopak při jejich ničení. Za povšimnutí stál také fakt, že odvážná posádka mohla s jistým rizikem svádět dělostřelecké souboje i se silným soupeřem. Naopak největší nebezpečí pro říční plavidla představovaly miny – jedna srbská potopila například rakousko-uherský monitor Temes.

Po první světové válce svedly nově vzniklé státy o rakousko-uherské dědictví lítý diplomatický boj a nakonec větším či menším říčním loďstvem disponovaly všechny země podél dunajského toku. Zvláštní ovšem je, že plavidla tohoto typu se dala najít jen na Dunaji. V západní Evropě žádné obdobné bojové seskupení nikdy nevzniklo – i když třeba na Rýně by se pro ozbrojené lodě práce nejspíše našla. 

Sovětská odezva

O něco později se říčním lodím začali věnovat také v Sovětském svazu. Tento zájem měl původ v občanské válce, během níž improvizovaně vyzbrojené civilní parníky na mnoha řekách dobře posloužily jak pro přímou dělostřeleckou podporu, tak pro zásobování či pohodlnou přepravu vojsk. Systematické budování flotil na Dněpru a Amuru začalo v roce 1931, kdy lidový komisariát námořnictva zadal do výroby monitory s děly ráže 102, 130 nebo 152 mm, menší dělové čluny s výzbrojí v podobě tankové věže a později i řadu pomocných jednotek.

Velení námořnictva po jistých debatách pro říční loďstvo v roce 1939 přijalo základní strategickou doktrínu. Měla podobu jakéhosi manuálu a velmi realisticky se v ní uvádělo, že plavidla mají operovat jen a pouze v zájmu pozemních vojsk a v součinnosti s nimi. Sovětští admirálové si ovšem velmi dobře uvědomovali, jaké nebezpečí pro lodě představují letadla, a proto doporučovali, aby štáby říčních flotil měly pod přímým velením přiměřený počet stíhaček, pozorovacích letounů, a dokonce i bombardérů. Uvažovalo se i o zřízení balonových jednotek pro řízení palby, k tomu ale nakonec nedošlo. 

V červenci 1940, v souvislosti se sovětskou okupací Besarábie, byla sovětská Dněperská flotila zrušena a místo ní vznikla Dunajská flotila čítající pět monitorů a pětadvacet menších plavidel včetně nemocniční lodi, dvou remorkérů a dílenské lodi. Menší část Dněperské flotily se přesunula na běloruskou řeku Pinu. Hlavní základna se pro Dunajskou flotilu našla v Izmajilu na Kilijském (nejsevernějším) rameni delty Dunaje, kde se usídlila také třicítka malých hlídkových lodí spadajících pod pohraniční vojska NKVD. V červnu 1941 Sověti disponovali 85 říčními plavidly a o něco menší počet se nacházel v různých stadiích stavby.

Monitory v obraně

Hned po začátku operace Barbarossa v červnu 1941 se sovětští lodníci octli v prudkých bojích a zle jim zatápěli také jejich rumunští protivníci. Ti měli sice k dispozici jen sedm monitorů, šest hlídkových lodí a pomocná plavidla, ovšem vůbec si nevedli zle. Válku zahájili dělostřeleckým přepadem Izmajilu, a i když žádnou loď přímo nezasáhli, v následujících dnech si nárokovali jeden potopený dělový člun a další dva poškozené, stejný počet poničených monitorů a také sestřelení jednoho bombardéru.

Boje v dunajské deltě trvaly přes měsíc a nakonec se jádro sovětské flotily přece jen probilo do bezpečných vod Černého moře. Rumuni je ovšem nikterak nepronásledovali – snad proto, že i jejich lodě utržily šrámy, z nichž o největší se postaral sovětský bombardér, který poškodil monitor Ardeal (opravený bývalý rakousko-uherský Temes). Místo toho v příštích letech střežili vodní dopravu před útoky jugoslávských partyzánů a lovili miny, které spojenecká letadla shazovala do Dunaje.

Ústup před Němci

Velení sovětské Dunajské flotily se mezitím usídlilo v Nikolajevu, později v Oděse a Sevastopolu a řídilo operace na podporu obránců v ústí řek Bug a Dněpr. To se ovšem týkalo dělových člunů, protože šest monitorů spolu s Pinskou flotilou posílilo obranu Kyjeva. Po obchvatném manévru německé armády se však sovětská plavidla v září 1941 octla v obklíčení, posádky je vyhodily do vzduchu a na Černé moře se probojoval jen slavný monitor Železňakov.

Zbytky Dunajské flotily pak plnily další defenzivní úkoly při obraně Oděsy a Sevastopolu a po evakuaci Kerče bylo seskupení 14. listopadu rozpuštěno. Bývalé říční jednotky však bojovaly dál, a to na moři v rámci nově vytvořené Azovské flotily. Ukázalo se, že dělové čluny mohou dobře posloužit i jako výsadková plavidla a osvědčily se například při kerčsko-feodosijské operaci na konci roku 1941.

Sovětské říční loďstvo jako celek však na moře neodešlo. Už v říjnu 1941 se část Kaspické flotily přesunula z Astrachaně na Volhu a v příštím roce s těžkými ztrátami zajišťovala jak zásobování obránců Stalingradu, tak dopravu po řece, přičemž se musela potýkat také s minami shazovanými z německých letadel. Obecně se dá říci, že sovětské říční loďstvo v obraně nezklamalo. Tam, kde se objevilo, získali obránci sice dočasnou, avšak nezanedbatelnou palebnou sílu. Současně však bylo zřejmé, že loďstvo může operovat jen tam, kde mají vlastní vojska výraznou vzdušnou převahu. 

Z Černého moře až do Rumunska

Během roku 1943 ale sovětští lodníci mohli zapomenout na zkušenosti získané při obraně, protože „heslem dne“ se stal útok. V září se znovu zformovala Dněperská flotila a její lodě se záhy podílely na překročení „mateřské“ řeky u Kyjeva. Významně se podílely i na úspěchu operace Bagration z léta 1944, když například při obklíčení německých vojsk u Bobrujska válečné lodě během čtyř dní přepravily 66 000 vojáků s kompletní výzbrojí.

Říční plavidla bojovala dokonce i tam, kam zdánlivě neměla přístup. Například v srpnu 1943 se v Saratově „nalodilo“ na vagony pět minolovek Volžské flotily a železnicí se dopravily k Ilmeňskému jezeru jižně od Novgorodu, aby tam pak vyplouvaly na bojové mise. V dubnu 1944 se opět zformovala také Dunajská flotila, která pro začátek sbírala zkušenosti krytím přechodu 46. armády přes dolní Dněstr, a na konci srpna se první dělové čluny vrátily do dunajské delty.

Zabavená plavidla

V té době sice již Rumunsko bojovalo po boku sovětské armády, lodníků jeho říční flotily se to však netýkalo. Jejich lodě totiž Sovětský svaz zabavil, dosadil na ně vlastní posádky a po nejnutnějším výcviku je zařadil do Dunajské flotily. Tím vzniklo silné seskupení, které postupovalo proti proudu Dunaje a významně podporovalo pozemní vojska palbou i logistickým zajištěním.

TIP: Život námořníka: Na moři i na souši

Dunajské lodě do konce války podpořily na dvacet větších či menších výsadkových operací a účastnily se tuhých bojů o Budapešť i Vídeň. Kromě toho se staly důležitou součástí zásobování – na frontu například dovezly na 1 500 tanků. S koncem druhé světové války a následným rozvojem proudového letectva a řízených střel se zdálo, že ze vzduchu snadno zranitelné říční lodě ze světa zmizí. V řadě případů se tak opravdu stalo, nicméně Dunaj stále brázdí rumunské a srbské válečné lodě. Poměrně silnou říční flotilu drží také Brazílie, a to jak pro strážní službu na hranici s Paraguayí na řece Paraná, tak pro policejní práci v amazonských pralesích.