Tajná choť anglického krále: Kdo donutil Karolinu Meineke k rozvodu?

Karolině Meineke nebylo vinou společenských konvencí dáno žít s tím, koho skutečně milovala a tak z vděčnosti přeměnila vášnivou a opravdovou lásku na cit, kde nevládlo srdce, ale rozum. Na muže, který v ní probudil zakázanou lásku, ale nezapomněla ani v manželství a díky dopisům, které sepsala, můžeme pod roušku obestírající tajemství této na první pohled obyčejné ženy nahlédnout i my.

Dobře vychovaná slečna

Narodila se v Hildesheimu roku 1768 jako Karolina Charlotta Dorothea do rodiny generála Johanna von Linsingena. Když bylo dívce dvanáct let, zemřela jí matka. Baron Linsingen se snažil dělat všechno pro to, aby Karolina nestrádala. Zaplatil jí dobré vzdělání a tak se Karolina před očima měnila z  holčičky ve vzdělanou, inteligentní a bystrou slečnu.

Na anglickém trůně tehdy seděl Jiří III. pocházející z Hannoverské dynastie a Velké Británii a Irsku vládnul společně se svou manželkou Charlottou Sofií. Protože byl generál Linsingen jako hannoverský šlechtic důvěrníkem tohoto královského dvora, měla mladičká Karolina velmi nadějné vyhlídky na budoucnost, zvlášť když si ji na dálku oblíbila sama královna. Královně Charlottě Sofii, která byla na svou dobu nezvykle emancipovaná a pokroková, baron slíbil, že svou dceru pošle do Londýna jako dvorní dámu ihned, jak dokončí svá studia. 

Charlotta usilovala o co nejkomplexnější vzdělávání dívek a žen, zajímala se o přírodní vědy a podporovala například Mozarta. Poskytnout mladičké baronese ochranu pro ni bylo prioritou. Pod jejím vedením se mělo Karolině dostat toho nejlepšího vychování. Vztah mezi Karolinou a Sofií rozvíjený pomocí dopisů měl v budoucnosti mladé šlechtičny sehrát významnou roli. Britská královská rodina se pyšnila početným zástupem potomků. Z devíti synů a šesti dcer měl Karolině zkřížit osud Vilém, vévoda z Clarence, později korunovaný jako Vilém IV.

Už od útlého věku byl připravován na kariéru vojáka, protože bylo jasné, že na královský trůn nikdy neusedne. Ve třinácti letech jej poslali na jeho první plavbu. Stal se námořním důstojníkem. Vyznamenal se v bitvách a získal si uznání nadřízených a respekt ostatních mužů a chlapců, se kterými plnil službu. Drsná zkušenost na moři se na něm ale podepsala. Mladík zhroubnul, oddával se pitkám, hazardním hrám a večery trávil ve společnosti lehkých žen. Rodiče měli s princovým svérázným chováním dlouho trpělivost. Jednoho dne ale pohár jejich trpělivosti přetekl a tak se rozhodli neposlušného Viléma poslat do Hannoveru, do rodiny váženého barona Linsingena. „Tam snad trochu zkrotne, naučí se způsobům gentlemana a začne se chovat také trochu jako královský syn a ne jen jako námořník,” mysleli si rodiče.  

Floutek a víla

Na prince, který procestoval kus světa, prostředí městského domu velký dojem neudělalo. Svůj pobyt v Hannoveru vnímal znuděný floutek jako trest a v baronovi viděl jen lepšího žalářníka. Svůj názor ale rychle změnil, když poprvé spatřil jednadvacetiletou dceru svého vychovatele, krásnou a oduševnělou Karolinu. Vše, co jemu scházelo - citlivost, grácie, elegance a laskavost, našel u ní. Princ zcela ztratil hlavu. Viděl Karolinu jako éterickou múzu, ztělesnění krásy, citu a dobroty. Zahořel k ní láskou tak silnou, že zapomněl na všechno, co mu dosud přinášelo radost.

Pijatiky vyměnil za romantické procházky, karty za klasickou hudbu a společnost hereček a prostitutek za přítomnost něžné dívky. Karolina princovi nabídla své přátelství a později lásku.

Špatně skrývané vzájemné sympatie vyústily v zásadní rozhodnutí. Vilém Karolinu požádal o ruku a ta, vědoma si sice nerovnosti jejich společenského postavení a faktu, že jejich sňatek Vilémovi rodiče nikdy nepřijmou, souhlasila. 

„Naši lásku musíme skrývat, ale budeme jako muž a žena i před bohem,” slíbili si tajní milenci a na den šestadvacátých Vilémových narozenin naplánovali tajnou svatbu v lesní kapli. O skromném protestantském obřadu vědělo jen několik zasvěcených a svatbu se tak podařilo udržet v naprosté tajnosti po celý rok, během něhož se manželé tajně stýkali.

Karolina otěhotněla a mladí manželé se rozhodli podělit se o změnu svého stavu s rodiči. Vilém odjel do Londýna, kde promluvil s matkou, Karolina se svěřila otci. A skandál byl na světě. Společenské konvence vytvářely mezi oběma mladými lidmi hlubokou propast, kterou nemohlo nic překlenout. Ani láska nestačila. Královna Charlotta Sofie zuřila. Přestože dříve udržovala s Karolinou čilou korespondenci, nemohla nižší sociální status nové snachy překousnout. Dopisy, které jí začala posílat nyní, byly nenávistné a výhružné. Později ale královna zahrála na jinou notu a citlivé Karolině načrtla Vilémovu budoucnost. Pokud ve sňatku setrvá, zařadí se na okraj šlechtické společnosti. 

Na pokraji smrti

Co na to Karolina? Viléma milovala nade vše a tak se v jeho zájmu zřekla svého štěstí. Ke spokojenosti královny podepsala rozvodové dokumenty. Předčasně poté porodila chlapce. Dítě jí ale ihned odebrali a Karolina se nedozvěděla ani to, že ho pod jménem Hans Georg Meyer adoptovala židovská rodina.

Pro ubohou prvorodičku měl dvůr jinou verzi - dítě se prý narodilo mrtvé. Nervové vypětí a nesnadný porod s tak hrozným koncem, jakým byla domnělá smrt syna, si vyžádaly svou daň. Karolina vážně onemocněla. Blouznila v horečkách, slábla a ztrácela se před očima. Nakonec upadla do stavu, kdy vůbec nevykazovala známky života a lékaři ji považovali za mrtvou. Na scéně Karolinina života, či spíše jejího umírání, se ale objevil mladý ambiciózní lékař Adolf Meineke. Ten v neobvyklém fyzickém stavu odmítal vidět smrt a nesvolil k pohřbení těla, ačkoli puls nebylo možné nahmatat. 

Apeloval na rodinné příslušníky a přátele pacientky, aby na ni i nadále mluvili a nesmiřovali se s prohrou dříve, než bylo nutné. Sám jí třel chladné ruce a spánky, chytal se každé naděje. Nevzdával se. Skláněl se nad jejím tělem a už po tisící jí přikládal k ústům zrcátko. Talentovaný, ale podle kolegů trochu podivínský a chladný doktor byl pacientce sužované záhadnou chorobou maximálně odevzdán. Již nekolikátou noc bděl u jejího lůžka a snažil se v mrtvolně bledé ženě zachytit život. 

A Karolina? Ta zatím byla ještě stále v zajetí svých snů. Stále znovu a znovu si v nich oblékala své svatební šaty. Pod záminkou, že se jde podívat na východ slunce, odešla z  domu ještě za šera. Jistým krokem kráčela ke dveřím lesní kaple. Zvedla hlavu k obloze a pohlédla do sluneční záře. Náhle se začala propadat do podivného víru. “Co se to děje?” Bodavé světlo ji oslepovalo, na dlani ucítila dotek. „Viléme, jsi to ty?” vykřikla a rozhlížela se kolem sebe. Nikoho ale neviděla a kaple se začala ztrácet v mlze. Nezřetelná postava k ní natáhla ruku. „Viléme, Viléme, neopouštěj mě!” křičela, ale z úst jí nevyšla ani hláska. Začala rozeznávat interiér pokoje. Za ruku ji držel cizí muž. Na malou chvíli se usmál a poté jeho obličej opět nabyl předchozí vážnosti. „Vítejte zpátky, Karolino, jsem doktor Meineke.” 

Manželství z rozumu a vděčnosti

Karolina si ze své nemoci nic nepamatovala. Dozvěděla se ale, jak ji ten odhodlaný doktor zachránil život, jak o ní pečoval, když ji už ostatní pohřbívali. Byla pro něj cizí, a přesto o ni bojoval. Cítila k němu nesmírnou vděčnost a tak, i když se o vášnivé lásce nedalo mluvit, se za něj o dva roky později provdala.

Adolf Meineke nebyl jen lékařem, ale i chemikem a právě v oblasti chemie chtěl udělat kariéru. Společně s manželkou se odstěhoval do Berlína. Adolf si Karoliny vážil a nikdy jí nezavdal příčinu, aby jejich sňatek považovala za nešťastný. Narodila se jim dcera Henrietta a Karolina svou lásku obrátila k ní. 

Po několika letech v metropoli rodina přesídlila do Blanska, kde Adolf přijal lukrativní místo vrchního důlního rady. Dostal na zámku prostorný a krásný byt. Rodině nic nechybělo, ale maloměsto nemohlo Karolině nahradit Berlín se vší jeho kulturou a nespoutaností. Psala proto básně a oddávala se alespoň dlouhým procházkám v romanticky divoké přírodě kolem Blanska. Nezapomínala ani na svou dceru, které nakonec našla vhodného ženicha – správce blanenských železáren Karla Teubnera.

TIP: Pavlína ze Schwarzenberku: Krátký život okouzlující kněžny

Doktor Meineke a jeho žena se nakonec odstěhovali do Moravské Třebové. Dcera Henrietta ale zůstala s mužem v Blansku, kde ji matka často navštěvovala. Karolina se ještě dočkala narození své první vnučky. Při jedné z návštěv v roce 1815 tu umírá na celkové vysílení organismu. Bylo jí 46 let.