Tajemný vládce hlubin: Setkání s vorvaněm obrovským

Člověk si jen stěží může představit, jak vypadá život největšího predátora naší planety. Jeho domovem je bezedný oceán a většinu času tráví dva kilometry pod vlnami. Přitom jde o savce – tvora, který dýchá stejný vzduch jako my a kojí svá mláďata mateřským mlékem. Vorvaň obrovský (Physeter catodon) je fascinující přírodní výtvor a není divu, že jej už od starověku opěvovali básníci a zobrazovali malíři všech kultur, které se s ním setkaly.

Všichni za jednoho

Vorvaně lze bez přehánění označit jako nejsilnější a nejlépe vybavené predátory této planety. Samci mohou dorůstat až do délky 20 metrů a vážit 60 tun. Přitom oplývají vysokou inteligencí a jsou obdařeni vyvinutým sociálním cítěním. V zásadě jde o mírumilovná zvířata, ale pokud je některý vorvaň napaden, musí útočník počítat s nemilosrdným zásahem dalších členů rodinného klanu. V případě, že je někdo z vorvaního společenství v ohrožení, ostatní vždy přispěchají na pomoc a jsou známy i případy, kdy rozzuřený vorvaň dokázal jediným mávnutím ocasu převrátit dvacetimetrovou velrybářskou loď.

Silné ocasy dobře poslouží i při ochraně mláďat proti jiným mořským predátorům, jakou jsou třeba kosatky nebo žraloci. Jestliže se mládě dostane do nebezpečí, vyšle signál a ostatní členové ihned připlavou. Utvoří kolem mláděte kruh ve tvaru slunečnice, přičemž jejich hlavy směřují dovnitř a nebezpečné ocasy jsou připraveny uštědřit útočníkům smrtelnou ránu.

Nejvýkonnější potápěči

Dokonale vyvinutý echolokační systém dovoluje vorvaňům potápět se do ohromných hloubek, kde se v naprosté tmě orientují pro lov i pro boj. Základem těchto schopností je obrovská vorvaní hlava, která je dokonce největší z celé živočišné říše. Asi 80 % jejího objemu představuje takzvaný „meloun“, což je komplex tkání a pojivových vláken, jež vytvářejí měch naplněný tukem. Čistému a sladkému oleji, který na vzduchu tuhne do podoby vosku, se říká vorvanina neboli spermacet.

TIP: Fauna ve vodách Indonésie aneb Kouzelný podmořský svět Severních Sulawesi

Staří velrybáři se dříve mylně domnívali, že vorvanina je sperma, ale nemohli snad být dál od pravdy. Meloun, který mají kromě vorvaňů například i velryby a delfíni, má mnoho funkcí, ale žádná nesouvisí s rozmnožováním. Především přijímá a směřuje zvukové vlny, které jsou nezbytné k echolokaci. Kytovci také často využívají tuto část těla ke komunikaci, neboť pozice melounu může prozradit jejich rozpoložení. Americký vědec Malcolm Clarke navíc prokázal, že meloun hraje důležitou úlohu při sestupu do hloubek.

Největší vorvani se mohou potápět až tři kilometry hluboko. Nejprve se dlouhé minuty rozdýchávají na hladině, poté následuje hluboký nádech a zanoření. Při něm se elegantně propnutá ocasní ploutev vznese několik metrů nad vodu, kde se pomalu natáčí do vertikální pozice až bez jediného šplouchnutí zajede pod hladinu. Vorvaň klesá rychlostí 4 uzlů (necelých 8 km/h) a za 15 minut se dostane dva kilometry hluboko. Díky svému melounu klesá, aniž by zbytečně vydával energii. Jakmile totiž opustí svrchní vrstvy moře, okolní teplota klesne a ochladí olej obsažený v přední části těla, ten houstne, těžkne a ztrácí na objemu, takže tělo klesá do hlubin bez plýtvání kyslíkem. V určité hloubce přestane organismus zásobovat kůži krví, aby předešel ztrátě teploty. Hrudní koš mění se stoupajícím tlakem v hlubinách svou velikost a v obrovských hloubkách klesá srdeční tep vorvaňů na jediný úder za minutu.

Souboj titánů

Vorvaň je predátor na vrcholu potravního řetězce a dokáže spořádat přes jednu tunu potravy denně. Živí se převážně hlavonožci, ale také měkkýši a dospělý jedinec prý dokáže spořádat až pět set hlavonožců na jeden ponor. Největší vorvani sestupují do hloubek kolem kontinentálních šelfů, projíždějí podmořské kanony a pomocí dokonalého sonaru vyhledávají krakatice obrovské. S těmito obávanými protivníky svádějí zubatí vládcové hlubin souboje, které nám může přiblížit pouze naše fantazie.

Žádný člověk ještě nebyl svědkem takového souboje titánů. Důkazem o tom, že boje na život a na smrt probíhají, jsou jen kusy dvacetimetrových chapadel krakatic s přísavkami rozměru talíře pro hlavní chod, které se našly na hladině. Pokud je nám známo, teplá krev, síla a inteligence savce vždy vítězí a vorvaň se může po asi hodinovém boji vrátit na hladinu. Návrat probíhá přesně opačným způsobem než ponor. Tvor vyšle do melounu teplou krev, olej pomalu kapalní, jeho objem se zvětšuje a podle Archimedova zákona žene vztlak krále hlubin zpět na vzduch. Rána jak z kanonu a oslavný gejzír vždy prozradí návrat vorvaně na hladinu.

Konečně respekt?

Vorvani žijí v malých skupinách ovládaných dominantní samicí. Většinou je to velká stará a zkušená dáma, která vede rodinné stádo svých dcer, sester i neteří a také mláďat obou pohlaví. Po pubertě, která u vorvaňů nastává ve věku 10–12 let, mohou ve stádě zůstat pouze samice. Samci musí stádo opustit a pak sami putují oceánem a přidávají se ke staromládeneckým skupinkám jiných samců. V nich pak zůstávají až do doby, kdy jsou dostatečně silní a vyspělí, aby se mohli ucházet o nadvládu nad určitou částí moře a získat tak právo pářit se se samicemi. Tohoto statusu ovšem nedosáhnou před 25 rokem věku.

Je dokázáno, že někteří samci narození u Azor v Atlantském oceánu, se o 40 let později pářili se samicemi u Nového Zélandu. Uprostřed Pacifiku se tak rodí mláďata s geny atlantských vorvaňů. Dokonalý přirozený způsob, jak zajistit rozmanitý genofond.

V některých knihách popisujících život velryb se můžete dočíst, že vorvaň je nejnevzhlednější ze všech kytovců. Ačkoli uznávám, že estetická měřítka jsou u každého člověka různá, přece jen se nemohu zbavit dojmu, že takové hodnocení mohl napsat jen někdo, kdo vorvaně nikdy neviděl a zná jen teoretické fakta a ilustrované obrázky z knížek. Já osobně považuji vorvaně za jedny z nejúžasnějších zvířat této planety. Jsem rád, že po dvou stoletích vraždění a lovu těchto úžasných zvířat pro průmyslové účely, si u nás neobyčejní mořští obři snad konečně vydobyli zasloužený respekt a obdiv.

Vorvaň v lidských představách

Aristoteles mu dal jméno fyséter, což znamená „měch“. Plinius starší pojmenoval vorvaně „orca“ a líčil ho jako „horu masu vyzbrojenou strašlivými zuby“. Renesanční přírodovědci o něm stále věděli jen velmi málo a v jejich spisech se dají objevit především dohady promísené s legendami a fantastickými historkami. V roce 1577 Ambroise Paré nakreslil jednoho vorvaně uhynulého na mělčině. Lacépéde se ještě v roce 1804 domníval, že kromě toho, čemu říkal „physétére“, existuje ve vodách u Nové Anglie jakýsi „trumpo“, u Grónska „svinevala“ a v jižních mořích „vorvaň bělavý“. Ani Frédéric Cuvier si nebyl roku 1826 jist, kolik druhů obrovského kytovce vlastně existuje. Teprve v polovině 19. století, v dobách Hermana Melvilla a jeho románu Bílá velryba, byly pochyby rozptýleny: oceány obývá jediný druh vorvaně – vorvaň obrovský.

Jména, která lidé mořskému obrovi dávali, byla stále různá. Francouzský název „cachalot“ nacházíme v podobných formách i v řadě dalších jazyků a kdysi se používal i v češtině. Současné české pojmenování převzal Presl z ruštiny. Anglické jméno „Sperm whale“ pochází ze staré pověry, podle níž je vorvanina neboli spermacet, spermatem tohoto zvířete. Ve skutečnosti slouží tento jemný olej v hlavě pro echolokaci a potápění.

Zítra zde najdete navazující článek Jiřího George Karbuse s dalšími skvělými snímky a popisem zkušeností a zážitků při potápění s vorvani.