Svatyně pro nosorožce: Rohatí obři z národního parku Marakele

Název jihoafrického národního parku Marakele lze přeložit jako „svatyně“. Vzhledem k tomu, že zdejší zvířata se lidí vůbec nebojí a jsou téměř schopna strčit vám zvědavě hlavu až do stanu, je to název velmi přiléhavý

03.06.2020 - Martin Šíl



Jihoafrická republika reprezentuje snad všechny tváře černého kontinentu. Najdete tady savany, pouště, hory, kde padá sníh nebo deštné lesy národních parků a rezervací. Soukromých parků jsou stovky, státních národních parků jen devatenáct. Každý z nich je ovšem zcela jiný. Někde na vás dýchne pouštní žár, jinde se můžete projít horským deštným lesem.

Jeden z nich vám dá možnost zažít blízká setkání s africkými zvířaty. Leží v severovýchodním cípu JAR nedaleko botswanských hranic, pouhý jeden stupeň pod obratníkem Kozoroha. Uprostřed pohoří Waterberge můžete vyhledat národní park pojmenovaný Marakele, což v jazyce Tswana znamená „svatyně“.

Kroužení hladového supa

Podle mého afrického atlasu leží park Marakele asi padesát kilometrů před námi. Máme rádi malá nenápadná místa, kam nejezdí moc lidí, a zdá se, že Marakele by mohl tento požadavek splňovat. Nejdřív se ale do něj musíme dostat a z tohoto hlediska je snad nenápadný až moc. Podle tachometru bychom měli jet ještě asi 20 kilometrů na západ, a proto napjatě vyhlížíme nějakou ceduli nebo značku, jež by nám napověděla, kterou z několika prašných cest se máme dát. Je pravda, že míjíme několik cedulí; ty ale míří k nám neznámému parku Kransberg. Je už před setměním, kvapem se blíží doba, kdy se zavírají brány a ukazatele na Marakele pořád nikde. Nakonec tedy rezignujeme a zatáčíme k bráně Kransbergu.

Rezignovaný postoj „třeba to taky bude fajn“, se rázem mění v překvapené nadšení. Pod rákosovou střechou totiž čteme nápis Marakele National Park. Jsme tam, kam už jsme ani nedoufali dojet! Už poněkolikáté nás zmátlo jihoafrické přejmenovávání. Místa desítky let známá pod jedním jménem dostala jméno nové. Pravé africké. Takže kupříkladu město Petersburg se dnes jmenuje Polokwane a park Marakele býval dřív nazýván Kransberg. Ale hlavně, že už nekroužíme bezcílně kolem jako hladový sup.

Návštěva po setmění

Kemp v Marakele je úplně nenápadný a na první pohled neslibuje žádné mimořádné zážitky. Už padá tma, a tak rychle stavíme stany. Po chvíli mi na rameno vzrušeně klepe Alda a šeptá: „Martine, támhle u toho keře je nosorožec. Přímo v kempu!“ Usměju se pod fousy, na takhle primitivní fór nenaletím. „Jasně, a za ním jsou další dva,“ šeptám spiklenecky, aby bylo jasno, že jsem pochopil pointu. Alda překvapeně zamrká: „Ty o nich víš?“

Začínám chápat, že pointa mi přece jen nedošla, nechávám stan stanem a pozorně se rozhlížím. Aldovo upozornění bylo úplně věcné: asi deset metrů od nás je velký keř, u kterého se pase nosorožec. Opravdický krásný nosorožec, na jehož kůži jsou vidět dlouhé škrábance od větví. A kus za ním, přesně, jak jsem říkal, se pasou dva další.

Kroutím hlavou a nestačím se divit. Vysvětlení je ovšem prosté. Tenhle kemp nemá plot, jen nízkými kůly ohraničený prostor, za nějž lidé nesmějí. Virtuální hranice ovšem neplatí pro zvířata, která mohou procházet, jak se jim zlíbí. A taky to dělají. Když se jim tráva na tábořišti zdá lepší, přijdou se napást mezi udivené táborníky. Díky tomu teď zíráme s očima dokořán mezi rozestavěnými stany, jak se kolem nás popásá skupinka sedmi nosorožců. Dokonce přivedli i své mládě, odhadem asi dvouleté.

Tichý údiv z blízkosti

Sedím na bobku. Kdybych natáhl ruku, mohl bych se dotknout rohu veliké samice, jehož špička se tyčí vysoko nad mojí hlavou. Myslím na to, že tohle je úplně mimořádná situace. Alespoň tedy pro kluka ze středu Evropy. Taky mě napadá, že kdyby se nosorožčí dámě zachtělo trochu vyzkoušet moji rychlost, moc šancí na útěk bych asi neměl. Startovním výstřelem by pro ni mohl být třeba jen blesk fotoaparátu… Naštěstí jsme si vědomi toho, že použít umělý blesk by byl velice špatný nápad. Fotky bez něj sice nebudou stát za nic, ale to teď není důležité.

Když se trochu oklepeme z prvního překvapení, znovu začneme stavět stany. Ovšem velmi pomalu a zvolna, protože jsme si ještě pořád nezvykli na blízkost ohromných zvířat. V kempu jsou kromě nás a nosorožců ještě manželé ve středních letech s karavanem. Navzájem na sebe kýváme na znamení, že si uvědomujeme výjimečnost okamžiku.

Bez obav z přítomnosti

S manželským párem Jihoafričanů se po chvilce dáváme šeptem do řeči.     Jsou z Pretorie a sem jezdí pravidelně. Tyhle nosorožčí návštěvy tedy už znají. Vyprávějí nám neznalým, že zdejší nosorožci nejsou původní. Odtud stejně jako z jiných částí JAR zmizeli před dlouhými lety a se založením parku byli reintrodukováni. Zvířata, která měla obnovit nosorožčí populaci, pocházela z poměrně nedalekého Krugerova parku. Poslední transport před dvěma lety čítal šest kusů. Daří se jim tu dobře. Rychle si zvykli na blízkost lidí a teď čas od času chodí na „čumendu“. Když se ptáme, zda není nebezpečné dostat se do takové blízkosti velkých tlustokožců, kroutí pán s paní hlavami.

Určité riziko samozřejmě existuje vždycky, ale tady je situace trochu jiná než venku v parku. Tam, i když jste v autě, vstupujete na území nosorožců. Je to jejich teritorium. V kempu se to má trochu jinak. Zvířata nikdo nenutí, aby přišla, a když se jim něco nezdá, zůstanou „na svém“. Když se ale objeví, jsou si vědoma toho, že přicházejí na území dvounožců. Tady jsou doma lidé a nosorožci jen na návštěvě. Nemají proto potřebu hájit nějaké území. Potíže mohou nastat, jen když je někdo z neopatrnosti nebo hlouposti poleká.

Pod ochranou zvědavých podhledů

V Marakele samozřejmě nejsou jen nosorožci, i když setkání s nimi je zřejmě nejpůsobivější. Potkat se ovšem můžete s mnoha dalšími zvířaty, a to podobně bez námahy jako s důstojnými býložravci. Mnozí návštěvníci parku už rezignovali na projíždění cest uvnitř parku. Rozloží tábor a tiše pozorují, co se hodinu po hodině děje v jejich bezprostřední blízkosti.

To, že tady existuje tak úzké spojení návštěvníků a zvířat, možná dokonce chrání nosorožce před pytláky. Zvířata tráví nedaleko kempu často celé dny, mají tam napajedlo i dobrou pastvu. Ačkoli nejsou přímo v kempu, stále na ně dohlíží několik desítek očí. I v letech, kdy pořád stoupaly počty upytlačených nosorožců, byl zřejmě i díky tomu v Marakele klid. 

Soulad v marakelské „svatyni“

S prostředím v Marakele se sžíváme velmi snadno a rychle. Sotva nás kolem páté ráno probudí křik ptáků, stačí se jen otočit ve spacáku a přes síťovinu stanu obhlídnout okolí. Brzy už nás nepřekvapuje, když zahlédneme nosorožce odcházející k napajedlu nebo do buše. K zdejšímu rannímu koloritu neodmyslitelně patří potulující se stádo impal a po kolenou se posunující prasata bradavičnatá. Ta se vztyčenými ocásky odběhnou do bezpečí v okamžiku, kdy otevřeme stan. Ze sprch nás pak vyprovodí poplašené hýkání zeber, které mnohem víc než elegantní kopytnatce evokuje v představách obraz bizarního ptáka z hloubi pravěku.

Jestliže se také někdy probudíte v marakelské „svatyni“, budou se kolem vás procházet, popásat a prolétávat nejrůznější zvířata. Zvědaví a trochu žebraví zoborožci budou čekat, jestli vám od oběda neupadne nějaký ten drobek. Možná sednou na kapotu auta a začnou zuřivě klovat do předního skla. Ten „druhý pták“, co se v lesklé ploše odráží, je opravdu hodně rozčiluje… A když budete po dobrém obědě odpočívat u partičky pokeru, přes rameno vám trochu komicky nakoukne drobná hlava na dlouhém krku. Pštrosí samička se přišla podívat, jak vám padá list.

Plány do budoucna

Polední žár spolehlivě utlumí jak zvířecí aktivitu, tak i vás. Odpočíváte ve stínu a těšíte se, co se bude dít večer. Když budete mít štěstí, vrátí se nosorožci. Budete si je vychutnávat rozložení na karimatce. Na obloze se rozsvítí hvězdy a vy si teprve teď všimnete, že pár metrů od vás se ke spánku uložilo stádo impal. Když je pozorujete, všimnete si podivného zajíce. Skáče jako klokan na zadních nohách. Je to noháč.

TIP: Podle barvy ho nepoznáte: Proč se rohatému kolosu říká „nosorožec bílý“?

Jsou dvě hodiny ráno. Z tvrdého spánku vás vzbudí hluk lámaných větví. Nosorožci to nejsou, ti tohle nedělají. Vystrčíte hlavu ze stanu a přímo před vámi jsou dva samci kudu. Ale ti nelomozí. Hluk jde z výšky. Proti nočnímu nebi se tyčí dva žirafí krky. Prolamují si mezi suchými větvemi cestu ke šťavnatým výhonkům. Zavřete stan, usmějete se a v duchu si říkáte, že sem se ještě někdy určitě musíte vrátit.


Další články v sekci