Švédský Stridsvagn 103: Bezvěžový tank, který uměl i plavat

Pevné přichycení kanónu k trupu přinášelo několik výhod, ale také jednu výraznou nevýhodu. Kvůli tomuto typu lafetace nemohl Berge zvolit stabilizovanou zbraň a S-tank proto postrádal schopnost mířené palby za jízdy. Švédské zkušenosti s provozem centurionů nicméně ukazovaly, že osádky stejně většinou před výstřelem zastavují, aby zvýšily pravděpodobnost zásahu. Navíc Berge předpokládal, že v nejbližší budoucnosti nenastane na poli stabilizace kanónů žádný podstatný technologický pokrok.

Předchozí část: Švédský Stridsvagn 103: O zrodu jediného bezvěžového tanku rozhodla statistika

Jeden, dva, nebo tři tankisté?

Automatické nabíjení naopak tanku přineslo výhodu – snížení počtu členů osádky. Zatímco soudobé tanky zpravidla obsluhovali čtyři muži, u švédského stroje se zpočátku počítalo s pouhými dvěma: velitelem a řidičem-střelcem. Rozložení ovládacích prvků i míra automatizace dokonce teoreticky umožňovaly ovládat celý stroj jediné osobě. Pracovní zatížení takového tankisty by však dosáhlo extrémní úrovně a uvažovalo se o něm jen pro nouzové situace. Koncept zdvojení ovládacích prvků nicméně umožňoval členům osádky vzájemně se zastupovat, aniž by opustili svá pracoviště.

Velitel zaujal místo v pravé části korby, řidič-střelec v levé. Pro pozorování bojiště i zaměřování kanónu měli oba k dispozici kombinovaný periskop a binokulární optický zaměřovač se šestinásobným, desetinásobným a osmnáctinásobným zvětšením. Koncept úzké spolupráce dvoučlenné osádky prošel i praktickými zkouškami, které však ukázaly, že taková redukce počtu tankistů je přece jen příliš radikální. Zejména pro úkoly, které přímo nesouvisely s ovládáním tanku – běžná údržba, výměna poškozených pásů nebo kontrola nabíjení v bitevní vřavě – jeden člen prostě scházel. Padlo tak rozhodnutí rozšířit osádku na tři muže.

Aby nový člen maximálně přispěl k navýšení bojové hodnoty stroje, spojoval v sobě úlohu radisty a druhého řidiče. Seděl zády k čelu tanku a jeho pracoviště v zadní části korby dostalo kompletní vybavení pro řízení obrněnce. Toto řešení umožňovalo S-tanku pohybovat se vpřed i vzad stejnou rychlostí. Navíc mohl při rychlém couvání vystavovat palbě nepřítele nejsilnější čelní pancíř. V těchto chvílích úkoly radisty dočasně přebíral velitel. 

Plynová turbína  i schopnost plavby

Pohon tanku měla na starosti hned dvojice jednotek. Vícepalivový osmiválcový motor Rolls-Royce K60 o výkonu 179 kW se uplatňoval při jízdě po silnici, případně při popojíždění a otáčení tanku během míření. Plynová turbína Boeing GT502 dodávala dalších 223 kW výkonu pro jízdu vyšší rychlostí, v terénu a v boji. V extrémně náročných situacích mohl řidič využívat oba motory zároveň. Provozní zkušenosti ovšem ukázaly, že výkon turbíny pro plnohodnotný boj nedostačuje, a tak ji ve výrobě nahradil typ Caterpillar 553 o 365 kW.

Díky kombinovanému pohonu Stridsvagn 103 drží další světový primát, neboť se stal prvním tankem v historii vybaveným plynovou turbínou. Sovětský svaz turbínu použil až roku 1976 u T-80 a americký M1 Abrams vstoupil do služby ještě o čtyři roky později. Vnitřní uspořádání korby do jisté míry připomínalo izraelské obrněnce Merkava, neboť motoro-převodový prostor našel své místo v přídi. Od prostoru osádky ho oddělovala pancéřová přepážka, záď tanku zabíral zásobník munice. Plně vodotěsná korba měla šikmý čelní i zadní pancíř a kolmé boky. Na záď S-tanku konstruktéři umístili dvojici schránek na pomocné vybavení.

Střecha korby byla vodorovná s velitelskou věžičkou v pravé části a s průlezem i periskopy v levé. Pohybové ústrojí tvořila na každé straně korby čtveřice pojezdových kol, hnací kolo vpředu a napínací vzadu. Při pohledu z boku Stridsvagn 103 díky svému tvaru připomínal loď. A ne náhodou, neboť nízká hmotnost umožňovala obrněnci bez výraznějších úprav plavat. Zatímco ostatní hlavní bojové tanky musely při překračování říčních toků hledat mosty nebo brody, švédským osádkám stačilo během 20 minut rozložit nylonové plováky namontované ve složeném stavu podél střechy korby.

Zařízení dodávalo dostatečný vztlak, pohon zajišťovaly pásy, které plovoucímu tanku udělovaly rychlost asi 6 km/h. Časem se součástí výbavy stala i čelní radlice (podle některých zdrojů ji dostaly všechny stroje, dle jiných pouze jeden tank v každé četě). Ta jednak umožňovala obrněncům rychle vytvořit skryté zákopové postavení, jednak při plavbě sloužila jako vlnolam.

Modernizace pro účinnější boj

Sériová produkce S-tanku začala v roce 1967 a běžela do roku 1971. Z výrobních linek sjelo včetně prototypů a předsériových strojů 312 kusů. Ačkoliv několik zemí projevilo zájem o nákup typu, vláda vývoz nikdy nepovolila a Švédsko tak zůstalo jediným uživatelem bezvěžového tanku. Osádky si typ oblíbily právě pro jeho hlavní výhodu – nízkou siluetu, která znesnadňovala objevení a zasažení nepřítelem.

V případě napadení Švédska se počítalo s nasazením S-tanků v roli jakýchsi „protitankových snajprů“, kdy měly číhat na nepřátelské obrněnce na odvrácené straně kopců a likvidovat je palbou ze zálohy. Při budování léček v náročném švédském terénu měly osádky hojně využívat buldozerovou radlici. Po bleskovém úderu by přišel ke slovu zadní řidič, jenž by z nebezpečné oblasti tank rychle vyvezl. Právě kvůli této taktice někteří odborníci Stridsvagn 103 považují spíše za stíhač tanků než za klasický hlavní bojový tank.

Dokončení za týden