Středověký svět němých tváří: Zvířata děsila i pomáhala

Vztah k „němým tvářím“ zcela jasně definovala již Bible. Stojí zde, že Bůh stvořil člověka a potom lidem požehnal a řekl jim, aby panovali nad vším živým. Středověký teolog Tomáš Akvinský (1225–1274) dokonce tvrdil, že jediným argumentem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, že by podobné chování mohlo vést k násilí i na lidech. Jinak ale prohlašoval, že je správné ostatní tvory zabíjet, protože pro ně samotné život nemá smysl.

Společníci čarodějnic

Některá zvířata předcházela nesmírně špatná pověst. Například užitečné a v boji proti škůdcům zcela nenahraditelné kočky byly zároveň považovány za symbol chlípnosti a společníky čarodějnic, a proto byly mučeny a upalovány. Ve městech navíc patřily jejich kožešiny k ceněným komoditám a oblíbené byly dokonce i mezi mnichy, protože hřály a přitom nebudily dojem nepatřičného luxusu.

Řeholníci z raně středověkých komunit si však kočky oblíbili i jako domácí mazlíčky. Jistý irský bratr dokonce v 9. století napsal v klášteře v Reichenau svému kocourkovi Pangurovi báseň. Jakkoli se však klášterní lovkyně myší mohly pochlubit snadným životem, o jejich družkách na šlechtických dvorech se to říct rozhodně nedalo. Ty byly totiž využívány jako živá návnada k výcviku loveckých psů.

Barvář cítí krev

Nejlepšímu příteli člověka byla vždy věnována mimořádná pozornost a v celých lidských dějinách bychom nenašli jiné zvíře, které sehrálo tak klíčovou úlohu. Pokusy o křížení psů sice sahají až do starověku, ale tehdejší plemenitba se ani náznakem neblížila úrovni, jaké dosáhla právě ve středověku. V tomto ohledu je velmi přínosná práce hraběte Gastona z Foix (1331–1391) Kniha o lovu, která vznikla někdy mezi léty 1387−1389 a mimo jiné představuje i nejoblíbenější psí plemena. Jednoznačně prý vedli barváři, kteří své jméno získali díky schopnosti dohledávat raněnou kořist, která v myslivecké hantýrce „barvila“, čili krvácela. Dobové zbraně totiž zvíře většinou jen zranily a bylo potřeba zvěř najít a dobít.

Dalším oblíbeným plemenem byli chrti, které bychom našli ve všech myslitelných variantách. Své zastoupení však měli i vlkodavové a jelení psi (Deerhoundi). Samotný pán z Foix ovšem preferoval mastify, na kterých si cenil jejich odolnosti a nebezpečnosti spojené s milou povahou a přirozenou příchylností k dětem. Psi byli na šlechtických dvorech považováni za luxus, který si ani zdaleka nemohl dovolit každý. Jejich cena někdy stoupala až do závratných výšek, a byli proto častým královským darem.

Neohrožení samotáři

Luxusní zboží představovali též draví ptáci využívaní při sokolnictví, které však bylo spíše specifickou zábavou a uměním než snahou zabezpečit základní obživu. K mimořádným obdivovatelům této ušlechtilé kratochvíle patřil i císař Fridrich II. Sicilský (1194–1250), který roku 1212 obdařil našeho panovníka Přemysla Otakara I. známou Zlatou bulou.

Tento mimořádný vladař dokonce nebyl líný pozorovat kukačku při líhnutí či osobně cvičit mladé ptáky. Na dravcích však obdivoval především to, že lidskou společnost nejenže nepotřebují, ale ani nikterak nevyhledávají, což byl rys, který byl vlastní i jemu. Například sokol se stal symbolem odvahy a rychlosti.

Společník v boji i na cestách

Skutečnou hybnou silou dějin byli především koně. Patřili sice k základním dopravním prostředkům, ale kromě užitkové hodnoty měli cenu i reprezentativní. Touhou každého šlechtice tak byl „equus valde bonus“, tedy velmi dobrý kůň. Obsah této fráze se však měnil napříč regiony, sociálními skupinami i dekádami.

V našem prostoru byli velmi ceněni zejména koně ze Sedmihradska, kteří se podle zprávy rytíře Bertranda de la Brocquiére v Uhrách prodávali za několikanásobek ceny jiných ořů. V jiném prameni se pak setkáváme s koněm jménem Erdel, což svědčí o jeho původu (Erdély bylo označením pro Sedmihradsko). Dokument navíc dokládá citovou vazbu majitele k jeho zvířeti, neboť velmi želí jeho skonu. Poptávka po sedmihradských koních časem začala převažovat nabídku, a tak zdejší vévoda Petr roku 1499 zakázal jejich vývoz. V dokumentu specifikuje, že se nesmí vyvážet „gradarius“ (lehčí jezdecký typ) v hodnotě nad šest zlatých. Tresty byly velice přísné. Kdo by zákaz porušil, měl přijít o veškerý majetek.

Koně se samozřejmě také kradli. Často mizeli z pastvin, ale někdy si zloději dovolili proniknout až do stáje, za což hrozil trest smrti dokonce i šlechticům. Například v roce 1408 byla odsouzena ke ztrátě hrdla také jedna urozená vdova, a to za ukrývání zloděje 42 koní. K chytání lupičů pak napomáhal fakt, že pokud se o zvíře nikdo nepřihlásil, mohl si jej přemožitel pachatele po stanovené době nechat. I z tohoto důvodu se kradená zvířata prodávala hluboko pod cenou, protože bylo nutné se jich především rychle zbavit. Za krádež se však považovalo i koně najít a neodevzdat.

TIP: Upalte to prase! V minulosti stanula před soudním tribunálem mnohá zvířata

Pro duchovního představoval oř příliš luxusní zvíře, těm příslušelo cestovat na „pokornějším“ oslovi. Tento dopravní prostředek však svou tvrdohlavou povahou způsobil nejednu těžkost, a navíc má ostrý hřbet, který jízdu značně znepříjemňuje. I betlémský kazatel Jan Hus (1370–1415) jej proto odmítl s tím, že na takové zvíře „jest tlust“.