Stíhačka pro samuraje: Japonský letoun Nakadžima Ki-43 Hajabusa (3)

V únoru 1943 do bojových operací v Pacifiku vstoupila první peruť americké námořní pěchoty vyzbrojená moderními F4U Corsair. Maximální rychlost tohoto typu činila 660 km/h, nesl výzbroj šesti velkorážních kulometů a oproti hajabuse snesl velké poškození. Japonským stíhačům začínaly těžké časy. V létě v oblasti Šalamounových ostrovů začalo japonské armádní letectvo pomalu přezbrojovat na nové a výkonnější Ki-61, které zde hajabusy postupně vytlačovaly. V Barmě ale Ki-43 létaly dál. 

Proti warhawkům a hurricanům

V létě 1942 letecké boje v Barmě ukončil nástup období monzunů. Když na konci roku propukly nanovo, všechny stíhací útvary japonského armádního letectva v oblasti létaly s Ki-43. Proti nim stáli Britové s hurricany a jednotky amerického armádního letectva. Páteř jejich výzbroje tou dobou tvořil Curtiss P-40 E Warhawk. Jednalo se o velmi robustně stavěný letoun se silnou výzbrojí, který se s Ki-43 nemohl měřit v obratnosti.

Zkušení japonští stíhači ze začátku dokázali americkým pilotům vnutit svůj způsob boje. Vtahovali je do manévrových soubojů v zatáčkách a na krátkou vzdálenost je sestřelovali. Jako nebezpečný soupeř se ale projevily dvoumotorové P-38 Lightning a hlavně změna americké taktiky.

Zima 1942–1943 probíhala ve znamení intenzivních bojů a mnoho Japonců zde získalo vavříny vítězství. Největším stíhacím esem na Ki-43 se stal příslušník 50. sentai Satoši Anabuki, který většinu války strávil právě v Barmě a získal zde přes 40 sestřelů.

Na jaře 1943 boje opět přerušil monzun a znovu propukly až na podzim. Všechny japonské stíhací jednotky už tou dobou měly výkonnější Ki-43-II. Ve své vítězné šňůře pokračoval i Anabuki, který se nakonec stal největším esem tohoto bojiště.

Poslední vylepšení

Na konci roku Britové v oblasti nasadili první jednotky vyzbrojené Spitfiry Mk.V a na jaře 1944 i ještě výkonnější Mk.VIII. Hajabusa na ně už rozhodně nestačila a navíc noví, rychle vycvičení, piloti už také nedokázali plně využít její vynikající obratnost tak jako jejich předchůdci na začátku války. Ztráty Japonců stále rostly a Spojenci nad Barmou postupně ovládli oblohu.

Během posledního roku války na tomto bojišti hajabusy operovaly také jako stíhací bombardéry, k čemuž dostaly pod křídla dva závěsníky na bomby o celkové váze až 500 kg. Jako smrtelně nebezpečné se pro nedostatečně pancéřované letouny ukázala palba ze země a letouny se v této roli příliš neosvědčily.

Výroba hajabusy přes její zastarávání stále běžela na plné obrátky. Na jaře 1944 výroba přešla na variantu Ki-43-IIIa s motorem Ha-115-II o výkonu 904 kW. Maximální rychlost stoupla na 576 km/h a dolet zvýšila možnost instalace dvou přídavných nádrží pod křídla. Americké a britské stíhačky ale tou dobou létaly i o sto kilometrů rychleji, měly silnější výzbroj a hlavně kvalitní pancéřování kokpitu a samosvorné obaly nádrží. 

Ve službách nepřítele

To se plně projevilo při bojích o Filipíny, které propukly na podzim 1944. Japonské armádní letectvo tady utržilo drtivou porážku a hajabusy se zde staly doslova štvanou zvěří. Většina útvarů se proto urychleně přezbrojovala na Ki-61 a zbrusu nové Ki-84. Některé hajabusy pak posloužily i při sebevražedných útocích na americké lodě. Na barmské frontě sloužily ale až do samého konce bojů v létě 1945. Po japonské kapitulaci se zbylé stroje dostaly do výzbroje Indonésie, Číny, Thajska a Francie. Země galského kohouta je dokonce i bojově nasadila, a to v počátcích konfliktu v Indočíně.

TIP: Micubiši A6M2: Japonský drak, jenž děsil Američany

Nakadžima Ki-43 patřila mezi nejrozporuplnější stíhačky druhé světové války. Pokud ji pilotoval zkušený a dobře vycvičený stíhač, který dokázal nepříteli vnutit boj v zatáčkách, neměla konkurenci. Spojenci to ale brzy zjistili a přešli na taktiku „udeř a uteč“, proti které lehké a křehké Ki-43 nedokázaly najít adekvátní obranu. Vývoj letectví šel jiným směrem a budoucnost jasně patřila robustněji stavěným letounům.