Stíhač tanků Jadgtiger: Nejtěžší obrněné vozidlo v boji

Základ Jadgtigera tvořil podvozek těžkého tanku Tiger II (zvaného též Königstiger), na který byla umístěna mohutná pevná nástavba, jež nesla pancíř a dělo skutečně mimořádných parametrů. Maketa byla předvedena v říjnu 1943, v únoru 1944 dva prototypy prošly zkouškami a v létě se rozběhla sériová výroba. Nejprve se používala šasi od firmy Porsche, ale posléze se přešlo na výrobky Henschel.

Původní označení vozidla znělo Panzerjäger Tiger, později se však změnilo na známější Jagdtiger. Dle různých zdrojů předaly zbrojovky 77 až 88 sériových vozidel. Jagdtiger disponoval ohromným 128mm protitankovým dělem, zpočátku typu PaK 44, později PaK 80, které disponovalo zásobou asi 40 nábojů. Šlo o zcela výjimečnou zbraň, která dokázala průbojnými granáty na vzdálenost 4 000 m zlikvidovat všechny spojenecké střední obrněnce a na dálku 1 500 m dokázala ničit i všechny stroje těžké.

Pro protitankové zbraně Spojenců naopak Jagdtiger představoval extrémně obtížný cíl, neboť jeho čelní pancíř měl sílu 250 mm. Tehdy fakticky neexistovala zbraň, která by takové pancéřování dokázala probít, a to dokonce ani z nulové vzdálenosti. Naštěstí pro Spojence měl ale zdánlivě nezastavitelný Jagdtiger spoustu nedostatků. Byl velice pomalý, měl extrémně krátký dojezd a nepatřil mezi nejspolehlivější obrněnce.

TIP: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

Přímo v boji tak bylo zničeno jen okolo dvaceti Jagdtigerů, většinu vyřadily poruchy nebo prostě fakt, že jim došel benzín. Jagdtiger byl na to, aby „stíhal tanky“, zjevně příliš pomalý a neohrabaný, jako obranná zbraň však mohl způsobit značné problémy. Část Jagdtigerů vyrobených na konci války nesla kanóny ráže 88 mm. Coby náhrada byly navrženy obrněnce na bázi tanků řady E, které měly mít ještě mohutnější děla (ráže až 170 mm), ale ty již zůstaly pouze na papíře.