Starověká chemie: Z čeho se vyráběla první barviva?
Příběh o původu starověkých barviv je fascinujícím pohledem do doby, kdy lidé objevovali a vytvářeli prvotní pigmenty, které se staly základem pro rozvoj umění a kultury.
Drtivá většina barev používaná v antice měla přírodní původ, čímž se nijak nelišily od tradic doby kamenné. Barvivo se získávalo obvykle čistěním zeminy s příměsí různých oxidů – například bílé z kaolínu nebo okrové z hlíny bohaté na oxidy železa. Půda se nejdřív rozplavila a poté prosela přes tkaninu tak, aby se jakékoliv nečistoty zachytily. Výsledná řídká tekutina plná pigmentu se pak nechala vyschnout na slunci a vzniklé hrudky se rozetřely na jemný prach. Na černou barvu zase stačilo spálit dřevo či slonovinu a popel zpracovat.
Záře minerálů
Obdobně vznikala barviva z minerálů, které se ovšem musely nejprve vytěžit a rozdrtit. Červená měla často původ v rozemletém hematitu, jenž je bohatý na železo a výsledek může variovat od žluté až po tmavě hnědou. Jasně oranžová pocházela z cinabaritu, toxické přírodní sloučeniny síry a rtuti, která se nicméně široce uplatnila ve výzdobě nejstarších měst světa – například v tureckém Çatal Hüyüku už před deseti tisíci lety.
Pravděpodobně nejdražším minerálem, který se takto používal, se stal jasně modrý či tyrkysový lapis lazuli, těžený ve Střední Asii a v Afghánistánu. Na jeden kilogram pigmentu, zvaného ultramarín, však bylo třeba nadrtit až padesát kilogramů hrubého minerálu, takže se barvivo doslova vyvažovalo zlatem.
Starověká chemie
Extrémní cena ultramarínu přiměla starověké učence k pokusům o jeho nahrazení a Egypťanům se nakonec okolo roku 2600 př. n. l. podařilo vytvořit syntetickou modrou barvu. „Egyptská modř“ poté sloužila k výzdobě hrobek a získala si takovou popularitu, že se její produkce rozšířila do Mezopotámie a později do celého Středomoří. Výrobní postup známe z vůbec prvního dochovaného spisu, jenž se věnuje minerálům a který vytvořil řecký filozof Vitruvius v 1. století př. n. l.
Podle něj bylo třeba spojit vápenatý písek, minerál obsahující měď (například azurit) a směsi uhličitanů, jež se ve formě bílého prášku vyskytují na dně vyschlých egyptských jezer. Namodralé koule poté dělníci vložili do hliněných hrnců a pálili je několik hodin při teplotě tisíc stupňů, načež chemická reakce vytvořila výrazně modrou měďnato-vápenatou směs. Ačkoliv šlo o pracný proces, nevznikal při něm nadbytek odpadu a vyplácel se. Přesto okolo 4. století upadl v zapomnění.
TIP: Jak barevná byla antika? Naše představy o „bílém mramoru“ jsou mylné
První umělá náhražka modrého barviva spatřila světlo světa náhodou. V roce 1709 se berlínský obchodník, ale i teolog a alchymista Johann Konrad Dippel (mimochodem předobraz doktora Frankensteina) rozhodl podvádět své klienty. Naředil uhličitan draselný, který se v manufakturách používal především při výrobě skla a textilu, aby tak zvětšil objem dodávané suroviny. K jeho údivu však po nějakém čase látka zmodrala a z podvodu se stal geniální vynález: vznikla tzv. pruská modř, velmi levné a dostupné barvivo...
