Sovětský tank IS-1: Ocelový předchůdce Stalinovy legendy

Konstruktéři v Sovětském svazu začali na přelomu let 1941 a 1942 pracovat na vývoji univerzálního tanku, který by spojoval výhody středních T-34 a těžkých KV-1, a už v dubnu 1942 představil šéfkonstruktér Nikolaj Valentinovič Cejc první prototyp, který získal označení KV-13. Ten byl podroben náročným zkouškám, během kterých se projevila řada nedostatků. Vrchní velení proto rozhodlo o pokračování výroby T-34; vývoj KV-13 se ale nezastavil.

Prostřelit tiger

V září 1942 Němci na východní frontě poprvé nasadili nový těžký tank – PzKpfw VI Tiger. Ten značně překonával veškerou sovětskou obrněnou techniku a vývoji vlastního těžkého tanku tak Moskva opět přiřkla prioritu. Testy ukořistěného tigeru jasně ukázaly, že standardně užívaný 76mm kanon je proti takto silně pancéřovanému protivníkovi nedostačující. Jako vhodná zbraň se ukázalo protiletadlové dělo 52-K M1939 ráže 85 mm. Jeho upravená verze označovaná jako D-5T se proto začala montovat do dvou nových prototypů. Na nich se usilovně pracovalo v Experimentálním závodě č. 100 a později získaly označení KV-85 a IS-1. 

První zmíněný stroj vycházel z modifikované verze KV-1, nesoucí označení KV-1S. Oproti němu základem IS-1 se stal právě zamítnutý KV-13. Oba měly téměř identické korby a nesly stejnou, nově zkonstruovanou trojmístnou věž. Jednalo se tak o prakticky totožné obrněnce.

První dva prototypy IS-1 vznikly začátkem července 1943. Stroj vážil 44 tun a jeho hlavní výzbroj představo val 85mm kanon D-5T o délce 52 ráží. Kromě něj disponoval i trojicí 7,62mm kulometů DT. Pancéřování se pohybovalo mezi 30 mm na stropě korby a 120 mm v jejím čele. Jako pohonnou jednotku zvolili konstruktéři dieselový 12válec V-2IS o výkonu 388 kW. Ten dovoloval dosáhnout za ideálních podmínek rychlosti až 37 km/h. 

Osádka se skládala ze čtyř mužů – velitele, střelce, řidiče a nabíječe. Vnitřní uspořádání tanku neumožňovalo umístění pátého člena – kulometčíka-radisty a jeho úkoly proto byly rozděleny mezi velitele a řidiče. První ze zmíněné dvojice ovládal radiostanici a druhý pálil z kulometu pomocí spouště instalované na jednu z řídicích pák. Pro kulomety se do tanků ukládalo 2 520 nábojů a pro kanon 59 tříštivotrhavých, protipancéřových a podkaliberních granátů.

Do boje

Rudá armáda oficiálně přijala IS-1 do výzbroje 4. září 1943. V následujícím měsíci začala sériová výroba, která ještě během roku 1943 dala vzniknout 67 kusům. Ty vrchní velení zařazovalo primárně k samostatným gardovým těžkým tankovým plukům, jejichž úkolem bylo prorážení nepřátelské obrany. V této roli měly postupně nahrazovat starší KV-1 a KV-1S i jiné stroje, jako například britské tanky Churchill dodávané v rámci dohody Lend-Lease. 

Některé zdroje uvádějí, že k prvnímu nasazení IS-1 došlo již během bitvy u Kurska. Toto tvrzení je ale zcela mylné, jelikož jejich sériová výroba začala v říjnu 1943, tedy dávno po skončení největší tankové bitvy druhé světové války. Ve skutečnosti se tak dostaly do boje až 19. února 1944 při útoku na Lysjanku (v rámci korsuň-ševčenkovské operace) v řadách 13. samostatného gardového těžkého tankového pluku. Ten disponoval 21 kusy IS-1, ale většina z nich nebyla v bojeschopném stavu kvůli technickým problémům. Do střetnutí s nepřítelem se jich proto zapojilo pouze pět. Ty se utkaly s německými PzKpfw V Panther z řad 3. tankového sboru, kterým se podařilo zničit všech pět sovětských těžkých obrněnců. Tři z nich později mechanici opět uvedli do bojeschopného stavu. Pro sovětské konstruktéry se jednalo o naprostý šok. Stroj, který měl odolat zásahu 88mm granátu, dokázaly hravě prostřelit i střední panthery vyzbrojené pouze 75mm kanonem. Město se nakonec Sovětům podařilo dobýt, avšak větší zásluhu než IS-1 na tom měla skutečnost, že obklíčeným Němcům došly pohonné hmoty.

Zamítavý verdikt

Po debaklu u Lysjanky postupovaly zbylé IS-1 k ukrajinskému městu Umaň. Ze vzdálenosti 600–800 metrů se dostaly pod palbu zamaskovaných 88mm děl. Těm se sice těžké tanky nepodařilo prostřelit, ale na pancířích některých se objevily praskliny. 

Poté co 10. března 1944 Sověti město dobyli, pokračovalo pět „íesek“ se svým plukem k moldavskému Balti. Tohoto vzdáleného cíle ale kvůli technickým poruchám žádné z nich nedosáhlo. Celé anabáze se účastnil inženýr major A. I. Šamin, který měl vyhodnotit jejich výsledky. Ten je po svých zkušenostech popsal takto: „IS-1 nemá dostatečné výhody v boji proti nepřátelským těžkým tankům.“ 

V lednu 1944 proto nahradily IS-1 na výrobních linkách jejich modernizované verze IS-2 vyzbrojené kvalitnějším 122mm kanonem. Produkce „jedniček“ tak trvala pouze necelé čtyři měsíce. Za tu dobu jich vzniklo 107. Kromě těch, které nasadil 13. samostatný gardový těžký tankový pluk, byly další stroje použity u různých jednotek jako velitelská vozidla. Nové stroje IS-1 dostal do výzbroje také 1. samostatný gardový těžký tankový pluk. V jeho řadách došlo k jejich prvnímu detailně doloženému střetu s německými PzKpfw VI Tiger. Ten se odehrál 4. března 1944 nedaleko ukrajinské ho města Starokosťantyniv, kde se jednotka utkala s rotou německého 503. samostatného praporu těžkých tanků. Sovětům se sice podařilo dva tigery poškodit, ale za cenu jednoho zničeného a dvou poškozených IS-1.

Labutí píseň

Na jaře 1944 měli Sověti již vypracovanou velmi účinnou taktiku nasazení těžkých tanků. Ty vyrážely do boje vždy na hrotu útoku a po jejich křídlech a v druhé linii postu povaly střední T-34. Organizovaly se do samostatných gardových těžkých tankových pluků po 21 strojích (čtyři roty po pěti tancích a jeden velitelský). Dále pluk disponoval třemi vyprošťovacími tanky a třemi obrněnými transportéry. Když bylo třeba, jela další pěchota jako desant přímo na tancích. 

Po bojích u Starokosťantynivu pokračoval 1. samostatný gardový těžký tankový pluk dále na západ Ukrajiny a v červenci a srpnu 1944 se zúčastnil lvovsko-sandoměřské operace, během níž překročily IS-1 nové sovětsko-polské hranice. Závěrečnou kampaní, do které se významněji zapojily, se stala východokarpatská operace, která probíhala v září a říjnu 1944.

Hrdina SSSR s otazníky

Některé ruské zdroje naznačují, že poslední IS-1 vydržely na východní frontě ještě do roku 1945 a zmiňují hrdinný boj Ivana Fjodoroviče Žužukina z 28. samostatného gardového těžkého tankového pluku. Ten se v lednu 1945, zapojil do boje u polského města Kielce. Během něj se Žužukin se svým strojem oddělil od své jednotky a sám odrazil několik německých protiútoků, přičemž údajně zničil sedm tanků, mezi nimiž bylo i šest tigerů. Za tento úspěch obdržel 10. dubna 1945 titul hrdina Sovětského svazu. Některé zdroje uvádějí, že svého úspěchu dosáhl právě na IS-1, jiné to naopak rozporují a tvrdí, že jeho jednotka tou dobou sloužila na modernějších IS-2. 

K těmto problémům s identifikací vede zejména špatné rozlišování mezi oběma typy v dobových pramenech. Do příchodu novějšího typu se totiž o IS-1 mluvilo i jako o IS-85 (podle ráže kanonu) či pouze IS. Právě druhé zmíněné označení mohlo později vést k chybné úvaze, že se jednalo o IS-2, kterých se vyrobilo 33krát více. Je také nepravděpodobné, že by osamocený tank s kanonem ráže 85 mm dokázal vyřadit šest těžkých tigerů (které si navíc Sověti mnohdy pletli se středními PzKpfw IV). Lze se tedy domnívat, že Žužukin a jeho osádka bojovali pravděpodobně na stroji IS-2. 

I poté, co se IS-1 přestaly vyrábět, pracovalo se v konstrukčních kancelářích na jejich dalších modifikacích. Vznikl tak prototyp zvaný IS-1E s odlišným podvozkem a hybridním, benzino-elektrickým pohonem. Ten pracoval na obdobném principu jako projekty Ferdinanda Porscheho v Německu. Pro příliš náročnou výrobu a velkou poruchovost však k sériové výrobě nedošlo. Úspěch neměly ani snahy o přezbrojení na 100mm kanon S-34. Tou dobou se totiž v SSSR usilovně pracovalo na IS-2 vyzbrojeném 122mm kanonem a vývoj slaběji vyzbrojeného těžkého tanku postrádal smysl. Strojů IS-1 tak nakonec vzniklo pouze 107 kusů a brzy upadly v zapomnění.