Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine (1)

Britské Královské námořnictvo si v meziválečné éře zachovalo svůj elitní status, služba v něm představovala velkou prestiž a k dispozici byl také propracovaný systém záloh. Na druhé straně ale jako celek trpělo řadou problémů, jež většinou vycházely z nedostatečného poučení se z první světové války. Německá Kriegsmarine naopak zkušenosti vyhodnotila více než dobře. Také ona platila za výběrovou zbraň, meziválečné podmínky ji však limitovaly a rychlá expanze se odrážela v poklesu kvality personálu. Na samém počátku války si ale Německo vedlo na moři více než působivě, zatímco na papíře daleko silnější Royal Navy muselo přiznávat chyby a měnit zavedené postupy. 

Propracované struktury záložníků 

Když v září 1939 vypukla válka, personál Royal Navy čítal okolo 119 000 námořníků na lodích a 12 000 příslušníků námořní pěchoty. Tyto počty se však začaly zvyšovat, protože do činné služby nastupovali i záložníci. V tomto smyslu mělo britské námořnictvo zřejmě nejlepší systém doplňování na světě, jelikož se mohlo spoléhat hned na tři struktury rezervistů různé úrovně podle toho, co situace vyžadovala.

RFR (Royal Fleet Reserve) zahrnovala muže, kteří odešli z aktivní služby a vesměs už byli příliš staří pro bojovou činnost na moři, avšak za války zůstávali v pohotovosti a mohli nastoupit na pozice na souši, což dovolilo vyslat mladší ročníky do boje. Do RNR (Royal Naval Reserve) náleželi profesionální námořníci, kteří běžně sloužili na obchodních a rybářských lodích a prodělali základní výcvik u válečné flotily, a proto mohli téměř ihned nastoupit do boje. Třetí záložní organizaci představovala RNVR (Royal Naval Volunteer Reserve), kam patřili muži, kteří u loďstva dobrovolně prodělali základní výcvik a za války se stávali pomocnou silou.

Lodě jen pro "dobrovolníky"

Kromě toho došlo také k zahájení povinných odvodů a takto získaní muži byli v Royal Navy vedeni pod zkratkou HO (Hostilities Only), neboť se s nimi počítalo jenom po dobu trvání války, bylo však příznačné, že námořnictvo i tak bralo pouze ty, kteří u odvodu o službu v Royal Navy výslovně projevili zájem.

V podstatě se tak nemohlo stát, aby se na lodě Jeho Veličenstva dostal jako námořník někdo, kdo o to nestál, a vzhledem k prestiži, jaké se tato složka těšila, nebyla o posily nikdy nouze. Loďstvo dosud stavělo na své dlouhé tradici elitního „klubu gentlemanů“, ačkoli ve válečných podmínkách se sociální struktura dramaticky změnila. To je jasně patrné i z faktu, že oněch počátečních 119 000 mužů se do roku 1945 rozrostlo na bezmála 710 000 osob, takže oni předváleční „gentlemani“ už představovali jen malou, byť stále velmi vlivnou menšinu. 

Kariéra důstojníka v Royal Navy 

Zmíněný vliv pramenil mimo jiné i ze skutečnosti, že se námořnictvo dlouho odmítalo vzdát tradičního systému získávání důstojníků. Kariéra budoucího velitele totiž zpravidla začínala už kolem 13 let věku, kdy chlapec coby kadet přišel do Britannia Royal Naval College v Darthmouthu, byť přibývalo i takových, kteří nastoupili až okolo 17 let. V roce 1942 si však Royal Navy muselo přiznat, že tento systém nedokáže dostatečně rychle doplňovat ztráty, protože v té době už nemělo dostatek velitelů z aktivní služby či z RNR.

To logicky způsobilo nárůst důležitosti dobrovolníků z RNVR a na konci války tak z této původně pomocné složky pocházelo okolo 88 % všech důstojníků loďstva. Žádný z nich se sice nestal kapitánem velkého válečného plavidla, tedy letadlové či bitevní lodě nebo křižníku, avšak běžně už veleli torpédoborcům, fregatám a korvetám. To velmi kontrastovalo s první světovou válkou, v níž záložní důstojník neměl na povel nic většího či důležitějšího než člun nebo remorkér.

Zkostnatělé námořnictvo

Záložníci se kromě velitelských funkcí dostávali též na specializované pozice, jako byli letci a osádky ponorek. Mnoho mužů o tuto službu stálo i kvůli vyššímu platovému hodnocení. Válečná situace vedla k výrazně rychlejšímu povyšování bez ohledu na původ. Předválečné Royal Navy trpělo v tomto směru velkou nepružností, neboť i schopní poddůstojníci ve speciálních funkcích museli na postup čekat velmi dlouho, kdežto „gentlemani“ z Darthmouthu stoupali po kariérním žebříčku daleko hladčeji.

Dokončení: Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine (2)

Před válkou tedy nikoliv nepodstatná část (asi třetina) námořníků pozbývala iluze a odcházela do civilu po završení standardních 12 let, aniž služební poměr prodloužila. Válečná situace to ovšem zásadně změnila, a přestože se námořnictvo svých tradicí vzdávalo velmi neochotně, nouze ho zkrátka donutila k větší personální otevřenosti a flexibilitě.