Smrtící roh a nevinná čistota: Kde se vzal bájný jednorožec?
Uměl porazit největší zvířata chodící po Zemi, a přitom jej mohla zkrotit křehká dívka. Umělci jej nejčastěji zobrazují jako koně s rozeklanými kopyty, bělostnou srstí a jedním rohem uprostřed čela, podle něhož mu lidé začali přezdívat jednorožec
Na tom, jaké zvíře si pod tímto názvem představit, se středověcí oboroví experti podle všeho nemohli zcela shodnout. V dobových pojednáních o přírodě se totiž vyskytují hned dva pojmy, které by se daly přeložit jako „jednorožec“: monoceros a unicorn. A zde nastal zmatek, tak typický pro přírodovědeckou systematiku jakékoliv doby: jeden tvrdí, že oba názvy označují jednoho a téhož tvora, jiný zase, že jde o dvě různá stvoření. Všechny rukopisy však svorně zdůrazňují jeden výrazný znak, podle něhož dostala bytost své jméno – dlouhý, ostrý roh, trčící ze středu jednorožcova čela. Měl mít zvláštní vlastnosti, a tedy i odpovídající cenu – prášek z něj vyrobený prý spolehlivě odhalil každý jed, a vzbuzoval v lidech obou pohlaví milostnou touhu, ostatně jako mnoho jiných substancí.
Divoký tvor zkrocený pannou
V dalších informacích se však již prameny rozcházejí. Byl tedy jednorožec podobný koni, koze nebo slonu? Snad měl od každého něco: z koně tělo, ze slona nohy, z kozy ocas. Co však nepostrádal určitě, byla divokost a nezkrotnost; chytit či zabít jednorožce nebylo v silách žádného lovce. Pokud ovšem nepoužil speciální návnadu. Tou byla panna, která jednorožci zkřížila cestu.
Jednorožci prý měli na nedotčenost žen výborně vyvinutý čich; pokud se ukázalo, že dotyčná je opravdu pannou, nechal se jí jednorožec velmi ochotně zkrotit. Zvíře, poklidně spící v panenském náručí, již bylo bezbranné a pro lovce velmi snadno dostupné. Některé ilustrace však dokazují, že mnoha mladým ženám nebyl smutný osud jejich kořisti lhostejný… O tom, jakou roli v úspěšnosti lovu hrála nahota lákadla, se lze pouze dohadovat; možná, že pokus o sání z dívčina prsu zvyšoval pravděpodobnost, že divoký jednorožec bude opravdu neškodný.
Sloní nepřátelé
Mnohem méně neškodnosti však jednorožec prokazoval vůči slonům. V boji se slonem býval pravidelným vítězem díky své nejsilnější zbrani – rohu, kterého užíval jako kopí: ostrý hrot tři až čtyři stopy dlouhý si dokázal poradit i se silnou sloní kůží.
Záznamy o nenávisti jednorožců vůči slonům prozrazují leccos o tom, které reálně existující zvíře mohlo posloužit jako podklad pro vznik legend o jednorožci. Už starověcí cestovatelé podnikali výpravy do Indie, kde měli možnost setkat se s velkým živočichem, který nosí na hlavě roh. Řeč je samozřejmě o nosorožci, který svým exotickým vzhledem a útočností při podráždění fascinoval už obyvatele antického Říma natolik, že se stával jedním ze smutných hrdinů gladiátorských klání.
TIP: Rohatá smrt z krétského bludiště: Kdo porazil děsivého Mínótaura?
Významný raně středověký učenec Isidor ze Sevilly nazýval ve svém díle jednorožce jménem rhinoceros; tento název dodnes přežil ve vědeckém pojmenování nosorožce indického. Lidské fantazii pak stačilo málo, aby stvořila zvíře, jež se díky své nezkrotitelnosti stalo symbolem Kristovy odolnosti vůči svodům ďábla a zosobněním neposkvrněné čistoty; tato pověst se prostřednictvím moderních děl na mytologická nebo fantasy témata donesla až k nám.
